Mimochodem

Možná to je nemoc z povolání. Při četbě novin se každou chvíli přistihnu, že zaujímám jasný postoj k otázkám, o jejichž existenci jsem ještě před okamžikem neměl tušení. Novinář ve mně okamžitě zformuluje názor, který mi na první pohled připadá nepopiratelný, jenže když na něj pohlédnu podruhé, skeptik ve mně jeho nepopiratelnost stejně suverénně popře. Při třetím, čtvrtém a pátém pohledu se nořím stále hlouběji do nejistoty.

Tuhle mne například pobouřila neschopnost České republiky vytěžit víc z finančních zdrojů, které jsou pro ni uchystány v Bruselu. Copak si nedovedeme vymyslet žádné rozvojové programy, které by nám byla Evropa ochotna zaplatit? Rázem mne jeden napadl: zavedení speciální výuky dovedností nezbytných k získávání podpor z unijních fondů.

Takové řemeslo by přece mělo perspektivu – tady má skoro každý hluboko do kapsy, zatímco kdesi zbůhdarma leží miliardy, jen si o ně umět říct. Pedagogická motivace by se dala narazit na romantické kopyto připomenutím Stevensonova Ostrova pokladů nebo americké zlaté horečky. Dnes už netřeba, milí žáci, plavit se s bandou pirátů do Karibiku za truhlou s lupem kapitána Flinta ani zdolávat peřeje Yukonu cestou na Klondike. Stačí jen vyznat se v příslušných administrativních předpisech.

Vzápětí se ozvaly pochybnosti. Kdo asi případným absolventům zaplatí rekvalifikaci, až se zdroje vyčerpají? Žádná zlatá žíla přece nevydrží věčně.…