Poslední Grossovo tažení

Premiér Stanislav Gross spáchal v pátek politickou sebevraždu. Bohužel to nebyl čin v jádru charakterního chlapíka, který pozná, kdy udělal tak velkou chybu, že už mu nezbývá než obrátit zbraň proti sobě. Jeho politický konec v sobě nemá ani náznak velkorysosti, je zároveň trapný, smutný a destruktivní. Jako když si ukřivděný podvodníček pustí plyn v činžáku plném nic netušících sousedů. Drama muže, který se rozhodl, že si s ním jeho smůlu a neschopnost odneseme všichni, vrcholí. Vyřešit politickou krizi už mohou (snad) jen předčasné volby.

Vláda krmí obludu

Ministerský předseda a jeho sociální demokraté se v pátek při hlasování ve sněmovně opřeli společně s Unií svobody o komunisty. Spolehli se na toleranci síly, která výslovně navazuje na zločineckou KSČ, a tvrdí, že za totality bylo líp. Opřít vládu o něco takového má závažné praktické důsledky: kabinet se stává nepřetržitým objektem vydírání, nemůže dělat žádnou smysluplnou politiku, protože musí pořád myslet na to, aby obrazně řečeno nakrmil obludu, která ho roztrhá na kusy, pokud na krmení zapomene.

Nemá smysl utěšovat se oblíbenou frází sociálních demokratů, že vláda bude „hledat podporu ad hoc“, že z jednoho hlasování nic nevyplývá. Stačí si třeba jen představit parlamentní jednání o snižování daní či rozšíření české účasti v Iráku. Možná by se našla i podpora u KDU-ČSL, ale hrůza, že v tu chvíli vyvolá Grebeníčkova partaj hlasování o nedůvěře, Grossovi nedovolí se o ni pokusit.

Komunisté na situaci vydělali už nyní. Po Vladimíru Špidlovi, který povolil nástup Vojtěcha Filipa do vysoké funkce ve sněmovně, a po Václavu Klausovi, jenž pozval Miroslava Grebeníčka do Lán, jim teď Gross na další úrovni potvrdil, že jsou strana, s kterou se počítá. Komunisté mohou slavit i proto, že buď budou vládu sociálních demokratů tolerovat a vydávat se před voliči za spásu sociálně ohleduplné levice před pravicovou hrůzou, spásu, která nastupuje poté, co ČSSD vyhořela. Nebo vládu později sestřelí s argumentem, že s Grossem už to dál nešlo, přičemž požadavek demise již pro jistotu vznesli. Předčasných voleb se KSČM v Česku – kde si téměř dvě pětiny lidí myslí, že to před rokem 89 bylo stejné jako teď – bát nemusí. Menšinová vláda ČSSD přitom u nikoho jiného než u komunistů podporu nenajde, protože ji nikdo jiný nemůže politicky využít a ODS se zřejmě bude pokoušet o další vyslovení nedůvěry.

ČSSD zjevně ztratila poslední zbytky soudnosti: na sjezdu si zvolila politiky, kteří nabídli „liberální koncepci“, odmítla kandidáta, jenž chtěl menšinově socialisticky vládnout – a potom se odevzdala do rukou rudým poslancům, kteří v životě nepřipustí nic, co by zavánělo byť jen náznakem liberalismu. Sociální demokraté se už tak zmateně potáceli odleva doprava a zpátky, ale nyní si ve své orientaci nadělali definitivní zmatek. A bude zajímavé sledovat, jestli se z vážně zkompromitovaného reformního proudu podaří ještě něco zachránit. Vzhledem k tomu, že druhý hlavní představitel tohoto proudu Bohuslav Sobotka s kooperací s komunisty souhlasí, je tu jen malá naděje. Jedinou možnou reakcí zodpovědného člena vlády na Grossovu povelikonoční strategii je totiž okamžitá rezignace: oznámili ji pouze unionista Vladimír Mlynář a překvapivě i nestraník, spřízněný s ČSSD, Jaroslav Bureš. Oběma to slouží ke cti.

V tuto chvíli je ale téměř jisté, že komunisté ve volbách socialisty porazí. Levicový volič, který nechce spolupráci s totalitní stranou, už nemůže ČSSD svůj hlas dát a ten, kterému KSČM nevadí, jej rovnou hodí rudé partaji.

Spící unionisté

Na posílení vlivu komunistů má bezesporu velký vliv i Unie svobody a zejména její předseda Pavel Němec, který stál za Grossem snad ještě pevněji než Lidový dům. Unionisté ale především podpořili menšinovou vládu, ačkoli se po celou svou existenci zaklínali opakem. Teprve pět minut po dvanácté, když se vzepřely regiony, zakládající předseda Jan Ruml a ministr Vladimír Mlynář, došlo partajním stratégům, na čem se podílejí, a oznámili, že z kabinetu za daných okolností odejdou, pokud jako celek nepodá demisi.

Co se lidovců týče, zůstává jejich zásluhou, že vytrvale žádali Grossův odchod. Jen těžko jim jde vyčítat, že přitom nedocenili zoufalou rozhodnost ČSSD, která nenašla za svého vyřízeného šéfa náhradu (!), a rozhodla se proto raději skočit do bažiny spolu s ním. Další vývoj krize ovšem klade na lidovou stranu nové nároky. Pokud totiž Miroslav Kalousek z etických důvodů opustil kabinet a nepřímo tím uvolnil KSČM cestu, leží na něm mimořádná odpovědnost za snahu najít, nebo uvést do života způsob, jak ji zase přehradit. Jinými slovy – lídr lidovců by měl ukázat, že jeho „politická vize“ je i něco jiného než připoutání se k ODS.

Opoziční Občanská demokratická strana, která hlasování o nedůvěře vládě vyvolala, je Grossovým spolčováním s komunisty pobouřena, ale hlavní iniciativu převzal prezident a čestný předseda občanských demokratů Václav Klaus. ODS mu vytváří jakési podloží a začíná mobilizovat: „Musíme zastavit Grebeníčkovu a Grossovu rudou koalici. Kdo podporuje Grosse, podporuje návrat komunistů k moci,“ stojí v prohlášení výkonné rady.

Prezident Klaus zjevně nechce být „Edvard Beneš roku 2005“ a je třeba ocenit, dává-li tak zřetelně najevo, že menšinovou vládu opřenou o KSČM neschvaluje. Na upozornění, že prezident nemá technickou možnost vzniku menšinové vlády zabránit, dokud Gross nerezignuje, Klaus odpověděl razantně – prohlásil, že demisi lidoveckých (a teď už asi i těch dalších) ministrů nepřijme, dokud mu premiér veřejně neslíbí, že s novou vládou předstoupí před sněmovnu a požádá o vyslovení důvěry. Což by samozřejmě znamenalo Grossův politický konec.

Dokud se premiér nevzdá

V tomto směru ale Klaus ministerského předsedu k ničemu donutit nemůže: odklad přijetí demise není pro Grosse zas až tak klíčový problém. Slibovat prezidentovi taky nic nemusí, tudíž Klausův čas nastane teprve ve chvíli, kdy premiér nervově nevydrží. Tento moment se vzhledem k odchodu unionistů možná přiblížil. Ať už to celé skončí předčasnými volbami nebo nějakou překlenovací úřednickou vládou, Českou republiku čekají vzrušené časy.

Autor je redaktorem BBC.