V 19. století dělníci rozbíjeli stroje, které je z jejich pohledu připravily o práci. Je totiž pravda, že když se v jedné firmě nebo odvětví zvýší produktivita, vede to často k propouštění, protože na stejný objem výroby stačí méně lidí. To živí obavy, že růst produktivity rovná se růst nezaměstnanosti. Jenže tahle logika, v rámci jedné firmy nebo odvětví správná, neplatí na úrovni celé ekonomiky. S výkonností totiž roste poptávka i spotřeba a pracovní síla se přesouvá do služeb, kde je růst produktivity mnohem těžší.
Rozbíječi strojů měli představu, že množství práce v ekonomice je pevně dané. Dnes stejná myšlenka v řadě vyspělých států vede ke zkracování pracovní doby. Mnozí totiž věří, že se tak zaměstná více lidí, protože práci jedněch budou muset dodělat druzí. Jako mnoho jiných populárních tezí je i tahle idea jasná, dobře sdělitelná a – docela zcestná.
Kdo je první na dlažbě
Ekonomové už dlouho upozorňují, že zkrácení pracovní doby ve skutečnosti může zaměstnanost snižovat, pokud například firmy investují do vyškolení nových lidí, platí více přesčasů a podobně, což všechno zvyšuje cenu práce a snižuje po ní poptávku. Nezaměstnanost pak může spokojeně narůstat.
Podívejme se ale na celou věc optikou několika studií z praktického života. Vliv zkrácení pracovního týdne na zaměstnanost se měří docela složitě. Pokud totiž v období, kdy zavedeme tuto regulaci, dojde ke změně zaměstnanosti, je těžké určit, do jaké míry za její…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu