Když docenti lžou

Přidejte nám peníze, jinak budou Češi národ nevzdělanců – říkají léta zdejší vysokoškolští pedagogové. Příběh z pražské přírodovědecké fakulty ale prozrazuje, že postupu zdejších vysokých škol do ligy uznávaných institucí víc než chudoba brání něco jiného. Stručně by se tomu dalo říkat – trapné bratrství průměrných. Přírodovědci na Karlově univerzitě si v devadesátých letech stanovili chvályhodné pravidlo – kdo chce získat titul docenta, musí mít alespoň patnáct článků v mezinárodně uznávaných časopisech. Kvalita práce vědců se totiž všude ve světě hodnotí právě podle počtu těchto příspěvků a reakcí na ně. Uznávané časopisy dbají na to, aby příspěvek přinesl něco nového. Před otištěním musí obstát před dvěma recenzenty. Také západní univerzity chtějí po adeptech na práci učitele výčet jejich publikačních úspěchů. Jenže – fakulta vlastní pravidlo nedodržuje. „Každý to tuší. Stačí si přes internet otevřít databázi solidních časopisů, zadat nějaké jméno z fakulty – a počítat zveřejněné příspěvky,“ říká Aleš Špičák, ředitel Geofyzikálního ústavu. „Už mi šlo na nervy, že akademičtí funkcionáři tam nemají nic nebo jen malinko. To neodpovídá kritériím pro udělování titulů.“ Proto se rozhodl, že se pokusí alespoň ve svém oboru poměry zlepšit. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím si od geologické sekce přírodovědecké fakulty vyžádal materiály, na základě kterých bylo za poslední čtyři roky jmenováno devět nových docentů a docentek. „Většina z nich není dobrou vizitkou oboru,“ říká Aleš Špičák. „Nejtruchlivější byl ale publikační seznam současného proděkana přírodovědecké fakulty Václava Kachlíka. Ten navíc podváděl.“