Než nás teror zničí

Jsou dva způsoby, jak čelit existenční hrozbě. Vzepřít se a bojovat. Nebo ustupovat a smlouvat v naději, že hrozba pomine. Dějiny učí, že druhá varianta, které se už takřka sedmdesát let po anglicku říká „appeasement“, je méně úspěšná, ne-li rovnou sebevražedná. Přesto se v Evropě těší oblibě. Ani obludný teroristický útok v Madridu na tom nic nezměnil. „Je zřejmé, že použití násilí není odpovědí na otázku, jak vyřešit konflikt s teroristy,“ prohlásil minulý týden šéf Evropské komise Romano Prodi.

Říkat, že to je omyl, už nestačí. Na diskuse o bláhovosti dialogu s teroristy – coby alternativě silového postupu – není čas. Evropa potřebuje Winstona Churchilla, který by námitky smetl ze stolu rázným: „Nikdy se nevzdáme.“ Ale běda, takový člověk tu není. Evropa svou odevzdaností připomíná starodávné sochy v afghánském Bamjánu, zničené před třemi lety vousatými tálibánskými radikály, protože prý nebyly v souladu s islámskou tradicí.

Kde budou příští volby

Útoky na tomto světadílu budou pokračovat, v tom se videozáznamům s poselstvími al-Káidy jistě dá věřit. Teroristům se povedlo to, o čem se jim původně asi ani nezdálo – ovlivnit volby v demokratické zemi ve svůj prospěch. Odpálili nálože a většina Španělů dala o tři dny později svůj hlas straně, jejíž šéf volá po stažení národního kontingentu z Iráku. Jistě, hlavní…