Ve hvězdách

Před šedesáti lety, ve večerních hodinách 8. března 1944, jeden za druhým přijížděly ke krematoriím v osvětimském táboře Birkenau nákladní vozy. Na korbách bylo postupně přivezeno 3792 českých Židů, z toho 290 dětí, a nahnáno do plynových komor. Jak svědčí výpovědi členů sonderkommanda – vězeňského útvaru, který byl nasazen k práci přímo v krematoriích – několik skupin začalo před smrtí zpívat písně Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska. Zazněla i židovská Hatikva.

Krematoria střežily početné, po zuby ozbrojené hlídky esesmanů. Nedávná povstání, jako například v Sobiboru nebo ve varšavském ghettu, přiměla pohlaváry počítat s možností vzpoury. A to se mohlo v případě těchto Židů stát. V lágru pobývali už půl roku, pokud nezahynuli na následky hladu, zimy nebo pod ránou surového dozorce – kápa. Nepatřili zkrátka k nově příchozím, kteří by nevěděli, že se z Osvětimi odchází leda komínem.

V úseku BIIb, eufemisticky nazvaném familienlager neboli rodinný tábor, žili tito muži, ženy a děti sice v oddělených blocích, ale mohli se stýkat a jejich vztahy zůstaly navenek zachovány. Tak jako tomu bylo i v Terezíně, odkud všichni v září 1943 dorazili. BIIb mělo podle nacistických plánů posloužit jako zastírací místo pro návštěvu představitelů Mezinárodního červeného kříže. A také jako nástroj k uklidnění obav v dalekém terezínském ghettu. Lidé z rodinného tábora směli psát korespondenční…