Když se český turista vrátí z dovolené, obvykle nějakou dobu pochybuje o slovech své národní hymny. Je to zcela přirozené. Může obstát „zemský ráj to na pohled“ ve srovnání s horami v Rakousku nebo třeba jenom na Slovensku? Konkurovat řeckým ostrovům a chorvatskému pobřeží také nejde. Tento rozpor ale turista obvykle neřeší. Pokrčí rameny, dá se do práce a začne šetřit na další zájezd. Není třeba turistům vyčítat, že po silných zážitcích v cizině přehlížejí nepochybné přednosti české krajiny. Chybu ale dělá každý, kdo svým nezájmem přispívá k tomu, že země, kde tráví většinu svého života on i jeho děti, je plánovitě ničena podle záměru potrhlých inženýrů. Tu chybu dělá mnoho lidí, jak svědčí poklid, který provází úspěchy ničitelů krajiny v druhé polovině července. Sociálnědemokratická vláda totiž schválila dálnici přes České středohoří a odmítla referendum o Temelínu.
Asfaltová nálada
Česká krajina, jak ji známe z romantických Friedrichových a Chittussiho obrazů nebo Březinových básní, je krásná. Nehodí se k reklamě cestovních kanceláří, přesto se louky, stromořadí a malebné rybníky mohou do vzpomínek zapsat stejně trvale jako vrcholky velehor či středomořské pláže. Jenže právě tato „krajina pocitů a nálad“ je nejvíc zranitelná průmyslovou činností: dálnice pokazí jedno z desítek alpských údolí, když ale protne rovinatý region, zničí přednosti krajiny široko daleko. Nejhůře v hustě obydlených zemích, kde se méně kulturní a vlastní technikou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
