Tajemství nápodoby

Gus Van Santův pokus znovu natočit Hitchcockovo Psycho je bez ohledu na výsledek zajímavý jako nepřímo kladená otázka, co je to film. Snaha o ryzí rekonstrukci, a nikoli novou verzi již natočeného filmu umožňuje nejen konstatovat obrovskou vzdálenost od původního snímku, ale ptát se po jejích přesných příčinách, které jsou možná méně zjevné. Vedle triviálního faktu, že Van Sant není na rozdíl od Hitchcocka géniem, se totiž jejich filmy vyznačují dvojí zcela objektivní odlišností. První plyne z rozdílné výroby filmu v roce 1960 a v roce 1998 - včetně herectví a práce s kamerou. Druhá se týká jinak pochopeného (či nepochopeného) rozdílu mezi filmem a divadlem.

Herecký paradox

Vytvoření remaku Hitchcockova snímku s původními záběry, dialogy i hudbou pokládá režisér "za způsob popularizace klasického díla, s nímž jsem se nikdy nesetkal. Bylo to jako uvést současnou inscenaci klasické hry a přitom zůstat věrný originálu. Film je běžně považován za poměrně nové umění, takže není žádný důvod ,znovu inscenovat' film. Jak ale filmové umění stárne, mladé publikum je stále méně zvyklé dívat se na staré filmy, němé filmy, filmy černobílé. Psycho se dokonale hodí k přetvoření v moderní drama. Zrcadlení je velkým tématem originálu, v němž jsou všude zrcadla a postavy zrcadlící jedna druhou. Tato verze nastavuje zrcadlo původnímu filmu: je jakýmsi jeho schizofrenním dvojčetem. V divadle k něčemu takovému dochází neustále, protože si neceníme jen inscenace, ale…