O tom, že zájem o „přírodní“ národy se nemusí omezovat jen na oblíbené severoamerické Indiány, svědčí i knihy Pavlíny Brzákové Goromomo goroló a Jamtana. Shrnula do nich ústní slovesnost dvou sibiřských národností, Evenků (Tunguzů) a Něnců (Samojedů), a přestože se nevyhnula některým nedostatkům, obě sbírky sibiřských vyprávění rozhodně stojí za přečtení.
Mluvit vlastními ústy
Autoři komentářů k antologiím mimoevropského folkloru často zdůrazňují, že pouze tlumočí „přímé výpovědi“ domorodých vypravěčů. „Bylo by těžké napsat knihu, která by zcela objektivně hovořila o životě Evenků,“ prohlásila i Brzáková v první knize Goromomo goroló. „Proto je daleko snazší nechat je hovořit vlastními ústy.“ Evenkové a po nich i Něnci k nám ovšem mohli „vlastními ústy“ promluvit pouze prostřednictvím Pavlíny Brzákové, neboť ona jejich vyprávění přeložila a upravila. To, jaké příběhy vybrala, ani způsob jejich prezentace nemohli nijak ovlivnit. Část materiálu sice Brzáková získala přímo v terénu, zbytek však převzala z ruských antologií, jinými slovy překládala a upravovala texty již jednou upravené. Mnoho z jejich kouzla zůstalo zachováno, vytvářet iluzi „bezprostřední komunikace“ však není zcela poctivé.
Ústně tradovaná slovesnost může být dokumentem umožňujícím poznání života a myšlenkového světa tvůrců. V tom případě analyzujeme jazyk či motivy příběhů, určujeme jejich genezi, hledáme cizí vlivy či naopak archaické prvky, sbíráme konkrétní zmínky o tom…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu