Bez hlavní kapitoly

Jméno prozaika Josefa Knapa (1900–1973) se dnes vybaví spíše v souvislostech politických než čistě literárních. Figurovalo totiž roku 1952 spolu se jmény Jana Zahradníčka, Zdeňka Kalisty, Bedřicha Fučíka a dalších při monstrprocesu s „klerofašistickou odnoží zelené internacionály“, jímž komunistická moc doufala vykázat do propadliště dějin české kulturní katolictví. Jako položka téhož seznamu se poté vyskytovalo v textech odhalujících zločiny komunismu (Rotreklova původně samizdatová Skrytá tvář české literatury, exilová trilogie Žaluji Antonína Kratochvila). Vlastní Knapovo literární dílo se však na rozdíl od děl tří jmenovaných i leckterých dalších katolických „kompliců“ obnoveného čtenářského ani literárněhistorického zájmu nedočkalo. Pokud tedy nakladatelství TORST vydalo pod dodatečným názvem Bez poslední kapitoly Knapovy nedokončené paměti, mohlo by to znamenat impulz v tomto směru.

Tváří k vesnici

Mohlo. Josef Knap by měl bezpochyby o čem vyprávět. Jakožto od předního účastníka literárního hnutí zvaného ruralismus (Knap sám preferoval termíny „básníci selství“ či „literáti české půdy“ - viz s. 198) bychom čekali především svědectví o tomto doposud pramálo prozkoumaném uskupení meziválečné republiky. Jak se v ruralismu snoubil či svářel zájem literární, společenskoopravný a u některých autorů přímo politický, rozuměj zájem agrárnické strany. Jak se ruralismus vnitřně dělil stylově (tradicionalisté Knap a Křelina, expresionista Václav Krška…