Mysterium příběhů Jiřího Kratochvila

Zdálo by se, že umělecká literatura se v této zemi během posledních šesti let proměnila v okrajovou, velmi nerentabilní činnost, provozovanou několika zvlášť oddanými a odolnými jedinci. Nikdy se zřejmě o ni nezajímalo tak malé obecenstvo, nikdy však na druhé straně nedisponovala takovou mírou svobody a nezávislosti. Pro českého spisovatele nastala situace, která nemá v naší historii obdoby: nic se po něm nechce, skoro nic se od něj neočekává. Chce-li psát knihy - jeho věc, cítí-li potřebu sdělovat své názory v novinách, prosím. Nebo má naopak chuť všeho nechat a dát se třeba na pěstování petržele? Jak mu libo. Role kolektivní morální autority, onoho svědomí národa, je pro spisovatelskou obec zřejmě definitivně odehrána. Literární dílo je především umělecký artefakt a až poté se může stát zprávou a svědectvím o lidské existenci.K čemu tedy spisovatel a literatura vůbec jsou? Jeden z nejpozoruhodnějších současných českých prozaiků Jiří Kratochvil na to v jedné eseji odpovídá: „Ptát se, čemu slouží literatura, je, řekl bych, stejně hloupé a pošetilé, jako kdybychom se ptali, čemu slouží člověk a čemu slouží lidské pokolení.“ Pak však dodává: „Literatura slouží k vyprávění příběhů, bez nichž se v životě neobejdeme, protože jsou základní orientací v čase i prostoru našich životů.“

Outsider i mezi svými

Umělecká cesta Jiřího Kratochvila (* 1940) vedla dlouho dobu mimo nejfrekventovanější linie zdejší literatury. Sotva začal na konci 60. let…