Jsem dnes jediný na světě

Richard Glazar, který je ve světoznámém filmovém dokumentu Claude Lanzmanna Šoa stručně uváděn jako „Muž, který přežil Treblinku“, se narodil r. 1920 v Praze. O devatenáct let později odmaturoval, na univerzitu už nesměl a v r. 1942 byl na základě norimberských zákonů jako Žid odtransportován do Terezína. V Treblince se ocitl 8. října 1942 a náhodně byl dozorci vybrán mezi sedm set vězňů, kteří tábor udržovali v chodu. Treblinka patřila k šesti hlavním nacistickým vyhlazovacím lágrům: během 14 měsíců její existence (červenec 1942 - srpen 1943) zde bylo podle různících se údajů zlikvidováno 750 - 870 tisíc lidí. Postaral se o to personál složený ze třiceti příslušníků SS a 120 ukrajinských dozorců.V srpnu 1943 vypuklo v Treblince povstání, při kterém se dvěma stovkám vězňů podařilo uprchnout, velká většina z nich však byla brzy chycena a zastřelena. R. Glazar se spolu se svým přítelem Karlem Ungerem dostal po neuvěřitelné pouti napříč Evropou až do Mannheimu, kde se nechali na falešné dokumenty zaměstnat v místní zbrojovce a dočkali se konce války. (Tyto své zážitky popsal v knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, kterou právě vydalo vydavatelství Torst.)V poválečných letech vystudoval Glazar ekonomii, po komunistickém puči musel z politických důvodů odejít „do výroby“, odkud ho v polovině 50. let vyreklamovala nemoc. Pracoval v Československé akademii věd, v r. 1969 emigroval do Švýcarska, kde se živil jako šéf dokumentačního střediska velké poradenské firmy,specializované na ekonomiku.

Byl jste přinucen žít dlouhé měsíce v místech podobných asi nejvíce tomu, co si představujeme pod slovem peklo. Jak se to dalo zvládnout?

Tuhle otázku mi kladou v různých podobách, v různých řečech. A mám-li být úplně upřímný, přesnou odpověď dát nemohu. Když mě, už svlečeného do naha, vytáhl esesák z řady čekajících lidí, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Půl hodiny nato jsem se šeptem při práci zeptal parťáka, co se stalo s těmi, kteří se mnou přijeli v transportu. Pošeptal mi zpět, že jsou už všichni mrtví. Nešlo mi to do hlavy. Ale cítil jsem, že všechno kolem mě je obrovské vlnobití, kterému se nesmím vzpěčovat, jinak okamžitě zajdu. Musím si na vlny lehnout a ony mnou budou pohybovat samy. A tak se mi podařilo přežít ty první, nejdůležitější chvíle. Pak už jsem věděl všechno: zbytek byla jen snaha udržet se naživu další minutu, další hodinu, další den. O tom píšu ve své knize.

Z celého toho obrovského množství lidí, které transportní vlaky svezly do Treblinky, jich přežilo čtyřiapadesát. Napadlo vás někdy, proč právě oni? a proč právě vy jste byl jeden z nich?

Když chcete zhubit mraveniště s milionem mravenců, nikdy se vám to nepodaří úplně. Podle statistické zákonitosti a matematické pravděpodobnosti někde úplně vespod pár mravenců přežije. Jsou všelijak pochroumaní, ale žijí. To je zákonitost. Ale je tu ještě náhoda. Jeden z těch mravenců se jmenuje Richard Glazar. Musí dojít ke spojení zákonitosti s náhodou. Jedině tak člověk přežije. Já jsem tady jen náhodou. Měl jsem prostě štěstí. Celý život jsem měl štěstí.

Sedm set statečných

V debatách o holocaustu se často objevuje otázka, jak to, že se Židé nebránili. Proč se nechali po tisících vodit do plynových komor jako ovce. Co si o tom myslíte?

Tenhle problém visí ve vzduchu už padesát let. Ptát se na něj je oprávněné, ale nelogické. Nelze totiž přikládat dnešní měřítko člověka, který si sedí doma v pohodlném křesle a má plné břicho, na tehdejší dobu. Ta vypadala jinak. Ale popsat ji, popsat celý ten dlouhý proces, který ve vás měl zlomit vzdor a změnit vás ve vyděšené, do naha vysvlečené číslo před komorou, souvisí s otázkou sdělitelnosti. Navíc není pravda, že se Židé vůbec nebránili. Připomenu jen povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1943. Pět set padesát podvyživených zoufalců vyzbrojených šestnácti puškami měsíc odolávalo pravidelné armádě s děly a kulomety. Nebo srpnové vzpoury téhož roku ve dvou vyhlazovacích táborech - v Sobiboru a v Treblince. Je třeba si uvědomit, že my jsme nebojovali o záchranu života, s tím nikdo nepočítal. Byla to spíš zoufalá snaha dát světu vědět, co se tu děje. Většina těch, kteří se vzbouřili v našem lágru, držela předtím v ruce Bibli, ale málokdo zbraň. A věděli jsme, že široko daleko kolem nenajdeme žádného přítele, žádného spojence. Pro většinu okolního obyvatelstva bylo vyhlazování Židů šancí, jak si přijít na pěkné peníze, a tak si pochopitelně nepřáli, aby skončilo.

Chcete říct, že normální lidé v okolí tábora věděli, o co uvnitř jde, a přesto na tom dokázali vydělávat?

Samozřejmě, že to všichni věděli. Už když se transport blížil k Treblince, ukazovali nám vesničané na polích mezinárodním gestem, že nás brzo čeká rychlý konec. Ale my jsme tomu nechtěli věřit. Hlavním produktem tábora byla směs popele, kostí a písku, vedlejším zlato, šperky, peníze a šaty, které sem přivezly tisíce a tisíce lidí. Díky tomu se z Treblinky stal obrovský bazar, jehož bohatství bylo pro leckoho zajímavé. Vznikla obrovská mafie, jejíž nitky vedly až do Lublinu a Varšavy, a která s věcmi z Treblinky kšeftovala. Čekat od takhle naladěného okolí pomoc bylo nepředstavitelné.

A přesto se několik stovek lidí vzbouřilo. Byli to hrdinové?

Bráním se tomu výrazu. Zažil jsem lidi v situacích, které se velmi lišily od toho, co si člověk představuje pod pojmem hrdinství. Ve skutečnosti je tomu jinak. Praví hrdinové se většinou nevracejí. To se stalo i v Treblince. Starší, třicátníci, kteří tu ztratili celé rodiny včetně malých dětí, bojovali, ale vlastně utíkat nechtěli. Už se jim nechtělo žít. K útěku pomohli mladším.

Přežilo vás čtyřiapadesát, ale svědectví jste nakonec sepsal jen vy sám. Ty ostatní to tolik netrápilo?

Z těch, kdo přežili, jsme byli jen dva, já a můj kamarád Karel Unger - ze „Západu“, z Československa. Všichni ostatní pocházeli ze zbědovaných končin východního Polska. Byli to lidé prostí, utváření podmínkami, v nichž žili. Jejich osud se odehrával v naprosté izolovanosti od ostatních, v dobrovolných ghettech, jimž se říkalo štetly. Dát na papír zkušenost s Treblinkou byl úkol nad jejich síly. Vždyť oni měli problémy už s výpovědí před mezinárodním tribunálem. Neuměli pořádně německy, jejich mateřštinou bylo jidiš, jejich život byl prorostlý květnatou fantazií. Toho právě využívali obhájci esesáků - některé z těch svědků soud vůbec nevzal do přísahy.

Takže vy dva jste byli jediní, kdo byli schopni věrohodně svědčit?

Ano. Ale nikoli my dva. Můj přítel Karel Unger o tom nikdy nemluvil. Nechtěl otevírat staré rány: v Treblince ztratil matku, bratra a otce. Bohužel ani on už není mezi živými. Jsem dnes jediný na světě.

Svědectví

Od holocaustu uplynulo už padesát let a události valem ztrácejí svoji zřetelnost. Je vaše kniha tím přesným svědectvím?

Na počátku šedesátých let přišla výzva, že se hledají svědci pro vyšetřování masových vrahů z Treblinky. Dozvěděl jsem se to čirou náhodou. Přihlásil jsem se a zjistil jsem otřesnou skutečnost. Jak děravá je lidská paměť, jak zasouvá to, co člověk prožil, i když to byly strašlivé zážitky. Právě v té chvíli se mi moje kniha, kterou jsem začal psát ještě za války na jaře 1945, když jsem měl všechno v živé paměti, hodila. Vytáhl jsem ji ze šuplíku a rukopis se stal základem mé svědecké výpovědi. Vše se mi okamžitě vybavilo a oživilo. Právě ztráta lidské paměti a její zkreslení často sloužily ve prospěch válečných zločinců. Málo svědků, málo objektivních informací, nedostatečná paměť a také fakt, že z Treblinky nic nezbylo - to vše způsobilo, že je tento koncentrační tábor opředen spoustou legend a nejasností.

Vaše kniha tady nemohla vyjít padesát let. Má dnes její publikace ještě smysl?

Podle mého osobního názoru ano. Treblinka má svůj zvláštní krutý svéráz. Byl to čistě vyhlazovací tábor: žádná selekce, žádné tetování, z transportu bylo vybráno pro otrocké práce jen pár jedinců. Lágr nevešel dostatečně ve známost, je dnes už více méně zapomenutý a tak trochu ve stínu Osvětimi. Mimo jiné proto, že byl už v době vzpoury v srpnu 1943 zničen a zapálen. Myslím, že by tenhle zoufalý vzdor několika stovek otroků neměl zůstat zapomenut. Česká veřejnost by také měla vědět, že při přípravách a při samotné vzpouře hráli velice významnou roli českoslovenští občané: Rudolf Masárek z Čech a Želo Bloch ze Slovenska. A důvodů, proč podobné knihy mají vycházet, je víc. Po padesáti letech zvedá zase hlavu ta strašná obluda - neonacismus.

Extremistické tendence zasahují dnes zejména mladé lidi. Myslíte, že tato generace bude vaši knížku číst?

Já vím, že moji knížku budou číst především lidé, kteří to nemají zapotřebí. Ti, kdo by se s ní měli seznámit, ji ani neotevřou. Ale tak to prostě je. Když kniha vyšla v Německu (dnes se tiskne třetí vydání), bylo to stejné. Vím však, že řada mladých lidí, školáků v německy mluvících zemí, knihu četla. A to je ve chvíli, kdy jim čím dál víc lidí vykládá, že plynové komory neexistovaly, důležité. Pro mladé Němce obzvlášť. Jejich minulost, to jsou dějiny mlčících dědečků. Když stojím před publikem v Německu, cítím, že se za ním stále tyčí stín Osvětimi.Když se obracím k Čechům, vím, že všichni, až na malé výjimky, stáli na druhé straně, v odporu proti nacismu.

Úplně normální lidé

Do jakých dějin vlastně patří Šoa? Týká se jen vrahů a obětí, tedy Němců a Židů? Nebo je to obecná výpověď o tom, co všechno patří k lidství?

Poválečný vývoj ukázal, že masové vraždy a bezcitná krutost rozhodně neskončily Osvětimí. A i jinde na světě než jen v Německu podlehli lidé nátlaku a lákadlům fanatické, zrůdné ideologie. Takže: podařilo se to jinde, sklon k tomu je všude. Je totiž v lidech. Já si myslím, že člověk není nikdy ani dobrý, ani špatný. Člověk je obojí. Směr jeho příklonu určí trošku to, jak má uspořádané geny, ale mnoho záleží i na vnějších okolnostech. Čili jak praví Goethův Faust - duchů, které jsme vyvolali, se nemůžeme zbavit. A záleží na tom, jestli je duch vyvolaný v člověku dobrý, nebo špatný.

Jinými slovy, Kurt Franz nebyl žádný od přírody úchylný vrah, ale normální člověk.

Ano, normální člověk. Všichni ti esesáci byli normální. Někteří dokonce trapně normální. Jenže na druhou stranu mám dojem, i když se mu bráním, že přece jen existuje něco jako národní charakter. Je pro mne nemožné si představit, že by Treblinku provozovali například Francouzi.

Ale nebylo by stejně nemožné představit si něco podobného o Němcích dejme tomu v roce 1900?

Máte pravdu, Kdyby k Šoa nedošlo a my jen debatovali, zda jsou Němci něčeho takového schopni, odpověděl bych bez váhání: Cože? Národ Goetha, Lessinga, Grasse, Bella? Vyloučeno. Z tohoto pohledu jsou pro mne věci, které se staly, nepochopitelné.

Nejde o smrt

Začali jsme otázkou, jak se vlastně dal zvládnout vstup do pekla a pobyt v něm. Odpovíte ještě na otázku, jak se s tím vším dá žít poté?

Celá řada lidí žije s výčitkami svědomí a hrůznými vzpomínkami především proto, že se museli strašně ponížit. Přežít den za dnem - to znamenalo několikrát denně před sebou samým uplivnout. Taková věc je skutečně nesdělitelná. Primo Levi či Jean Amery, kteří podali o holocaustu strhující svědectví, si oba vzali život. Nejsem si jist, zda to nebylo právě kvůli tomu hroznému ponížení, či zda měli strach, tak jak stárli, před umíráním, jehož byli neustálými svědky. Nejde o smrt, ale vždy o to, co jí předchází. My v Treblince jsme asi měli v tomhle ohledu štěstí. Byli jsme sice určitým způsobem pomocníky katů, hrobaři. Vzpourou jsme však získali zpět svou lidskou důstojnost. Pro mě byl křik, který po vypuknutí povstání zněl nad hořícím lágrem, křikem člověka. A s tím se dá potom žít.

J.Šmídová je redaktorkou Lidových novin.