Posttotalitní blues s happy-endem

Od roku 1989 proběhla řada českých výstav v Evropě i v Americe, na kterých jsme chtěli ukázat naše umění, a zároveň je zapojit do světových souvislostí. Optimismus, že máme klíče od všech dveří v ruce, se však ponenáhlu vytrácel. Problémy se ukázaly na obou stranách, protože jak zvenku, tak zevnitř byla představa o tom, co je uvnitř a co je venku, jiná. Západní kurátoři, kteří nám dávali příležitost vystavovat v nejrenomovanějších galeriích, chtěli pro úspěch výstav zpočátku usměrňovat jejich koncepci a přizpůsobit ji výstavám, na které je tamní publikum zvyklé. Jejich kód čtení a kritéria výběru byly založeny na vizuální podobnosti se západním uměním. Pomíjela se obsahová stránka, na níž je umění někdejšího východu většinou založeno. Kód vizuální podobnosti je u řady umělců stále rozhodující, a proto jsou pro Západ přijatelné jen některé složky jejich děl, zařaditelné beze zbytku do dějin západního umění. Bez velkých problémů je přijímáno např. dílo Stanislava Kolíbala už pro svou blízkost arte povera, kdežto těžkosti jsou s Karlem Malichem, příslušníkem stejné generace, jehož „vnitřní“ obrazy jsou bez paralel. Západní svět respektuje většinou jen jeho drátěné plastiky, pro které nalézá srovnatelné příklady ve vývoji moderního umění.

Nejsme jako oni

České umění bylo za totality v jiné situaci než např. ruské, které záměrně zabudovalo do svého programu odlišnost. Ta Západ fascinovala: posilovala jej v určitém pocitu převahy, ale na druhé straně ho…