Kdo, když ne my, konzervativci

Zkusme si představit následující situaci. Parlament rozhodne, že automobily mohou jezdit jen po komunikacích, důsledně oddělených od ulic, které používají cyklisté a pěší odpůrci olova či oxidů dusíku ve vzduchu. Tam, kde trasu nelze jednoznačně vyčlenit, mohou auta jezdit pouze ve vyhrazených hodinách - například mezi devátou a jedenáctou dopoledne, mezi druhou a čtvrtou odpoledne a v noci. A za porušení těchto pravidel hrozí pokuta padesát tisíc korun. To by bylo křiku!Když se totéž vyžaduje na kuřácích, vládne klid. Přitom v obou případech platí stejný a nevyvratitelný argument: zplodiny vznikající při spalování tabáku i ropných derivátů ohrožují zdraví všech. Marná sláva, svazarmovská mentalita, pečlivě pěstovaná v letech normalizace, zapustila pevné kořeny. Lze ji definovat poměrně prostě: auto je všeobecný ekvivalent blahobytu - čím více lidí ho má, tím je národ spokojenější, a abychom jeho loajalitu zbytečně nedráždili, nechme motoristy, ať se vyřádí kdykoliv a kdekoliv. Právě zde můžeme hledat příčinu, proč se hněv lidu a jeho zvolených zástupců nevybíjí na výfukových zplodinách spalovacích motorů, ale především na tabákovém dýmu.Na tom by samo o sobě nebylo nic divného, stejný trend můžeme pozorovat ve většině průmyslových zemí. Zvláštní je ale skutečnost, že protikuřácký zákon, který schválil předminulý týden český parlament, inicioval Emil Jaroš, poslanec za konzervativní ODS. A nejen to. Jeho stranický kolega a šéf zákonodárců Milan Uhde prohlásil na adresu…