Nebojte se do divadla

Nebojte se do divadla

Většina lidí v mém věku do divadla takřka nechodí. Ověřuji si to průběžně v soukromých anketách. Mnozí z mých vrstevníků ještě ani nestrávili traumatické zážitky povinných školních výprav: Když jim doporučím to či ono představení, nevěřícně kroutí hlavou a ubezpečují se, zda se tam opravdu „nepřirozeně nedeklamuje a nekřičí“ (dotaz mladého muže, považovaného za naději české literatury) a jestli se „ti herci z komunistických televizních seriálů příliš nesvíjejí na zemi“ (obava úspěšné vysokoškolské studentky humanitního směru). Ani ve starší generaci to není o moc lepší. Z nejrůznějších příčin, obecně již známých, ztratila múza, v Čechách od obrozeneckých časů nebývale hýčkaná, v posledních hektických podnikatelských letech své výsostné postavení.

Avšak včera není dnes

a i situace v divadlech se už zklidňuje a vyjasňuje. Většina z nich sice zápasí - podobně jako jiné nevýdělečné podniky - s ekonomickými nesnázemi, zato však některá začínají nacházet po počátečních „revolučních“ zmatcích svou novou tvář a s ní snad také smysl. K tomu, aby „v Praze sídlil divadelní Bůh“ jako v legendárních letech šedesátých, je sice ještě hodně daleko, ale stejně není marné občas se „pro potěchu“ vypravit i do divadla - ne vždycky se tam křičí a nepřirozeně deklamuje a ne pokaždé se hvězdy svíjejí na zemi. Občas bývá dokonce i vyprodáno.

Například v divadle, které přežilo svou vlastní smrt

a které je proto živoucí nadějí pro…