Kultura idiotů

Daniel Anýž se vrací k výročí čtyřicet let staré aféry v nejvyšších politických kruzích USA a v článku se ptá: Zvládla by dnešní média Watergate? U této příležitosti jsme odemkli článek Carla Bernsteina z roku 1992.

foto: ČTK

Od události, která začala vloupáním do komplexu budov známého pod jménem Watergate a skončila rezignací prezidenta Richarda Nixona, už stačila vyrůst jedna generace. Během těch dvaceti let propadl americký tisk dvěma posedlostem: vychvaluje sám sebe a neustále brání svoji „nezastupitelnou roli“ ve společnosti. Sebechvála není oprávněná; obranný postoj bohužel ano. Obraz Ameriky, který se objevuje v dnešních amerických médiích, je totiž iluzorní a falešný, odtržený od skutečného života. Sdělovací prostředky vynalézají každý týden, každý den, každou hodinu nové metody, jak svoji dezinterpretaci amerického života zdokonalit. Novináři se věnují vlastní slávě a zbožňování slávy druhých. Nakazili se senzacechtivostí, která ignoruje skutečný stav společnosti. Zpravodajství zredukovali na snůšku drbů. Politický i společenský diskurs se tak - díky všestranné spolupráci tisku, médií, politiků a občanů - mění ve stoku.

Pěšáci

Ale vraťme se k Watergate. Ta událost byla lekcí zejména pro tisk. S Bobem Woodwardem jsme o ní začali psát v létě 1972. Spolu s námi se jí tehdy ve Washingtonu věnovalo zhruba 2 000 reportérů. Po šesti měsících jich zůstalo jen čtrnáct. A pouze šest z těchto čtrnácti mělo od redakcí pokyn jít hlouběji do problému: nesledovat jen běžná oficiální komuniké a soudní přelíčení, ale pokusit se zjistit, co se skutečně stalo.

Říká se tomu „investigativní žurnalismus“ a od Watergate obklopuje toto slovo určitá tajemnost. Takže nebude od věci stručně si zrekapitulovat, co jsme vlastně tenkrát dělali a co jsme nedělali. To, co jsme dělali, nebylo totiž nic exotického.

Naše skutečná práce při vyšetřování aféry Watergate se rovnala běžné rutině policejního zpravodajství. Člověk prostě šoupal podrážky, spoléhal na zdravý rozum a na úctu k pravdě - což jsou zásady, které do mě vtloukli ještě ve starém dobrém Washington Star. Psali jsme s Woodwardem pro lokální rubriku a hlavní náplní naší novinářské práce byly beztak jen zprávy o vloupáních; na Watergate jsme tedy pracovali stejnou metodou, jakou jsme už uměli. Klepali jsme na spoustu dveří, kladli spoustu otázek, strávili spoustu času posloucháním. Jako běžní reportéři jsme neměli kontakty ve vysokých kruzích ani žádné reprezentační fondy, abychom mohli lovit celebrity v luxusních francouzských restauracích. Pracovali jsme daleko od oslnivého světa bohatých a slavných. Byli jsme pěšáci. Mluvili jsme s úředníky, sekretáři, asistenty. Schůzky se odehrávaly v jejich bytech, po nocích a o víkendech. Tytéž lidi vyslýchali i prokurátoři a FBI, ale zásadně jen v jejich kancelářích, v přítomnosti advokátů, nikdy z dosahu jejich práce, nervozity a nátlaku.

Nepřekvapuje pak, že FBI a ministerstvo spravedlnosti došly k opačným závěrům než my. Úředníci neroztřídili jednotlivé informace a nedali je do souvislostí, protože se tým kolem prezidenta Spojených států rozhodli vyšetřovat na základě „presumpce důvěryhodnosti“, jak to nazval tehdejší proslulý ředitel FBI, L. Patric Gray.

Hovoří ministr spravedlnosti

Ani kolegové novináři nebrali zprvu naše zpravodajství vážně. Pak jsme ovšem přinesli výjimečné (a nevyvratitelné) informace. Mluvilo se v nich o nezákonném politickém fízlování, které řídil Bílý dům, o tajných fondech, odposleších, o týmu „instalatérů“ zaměstnaných přímo prezidentem Spojených států, na jejichž kontě byla série politicky motivovaných vloupání. Pak následovaly zprávy o kličkách a obstrukcích soudu. Nitky opět vedly k prezidentovi.

V té souvislosti je dobré připomenout, jak reagovala Nixonova administrativa. Snažila se dokázat, že spornou otázkou Watergate je chování tisku, nikoli chování prezidenta a jeho mužů. Ron Ziegler, tiskový mluvčí Bílého domu, nás ostře napadal jako sběratele drbů, místo na naše články útočil přímo na naše osoby. „Informační zdroje The Washington Postu jsou vodotryskem lží,“ prohlásil Bílý dům, když jsme uveřejnili fakta o tajných fondech spravovaných nejbližšími spolupracovníky prezidenta, z nichž se financovalo vloupání a kamufláže. A to nemluvím o památné větě, kterou mně v této souvislosti řekl John Mitchell: „Jestli to otisknete, někdo by taky moh' dát Katie Grahamové slušně přes kozy…“ (J. Mitchell byl v té době federálním ministrem spravedlnosti, K. Grahamová je majitelkou listu The Washington Post, pozn.red.)

Špatná práce

Nixonova taktika, jak odvádět pozornost na novináře, po Watergate nezmizela. Naopak. Za Reaganovy administrativy se pouze stala chytřejší a dostala nový náboj cynismu. Klasickou ukázkou je Reaganovo prohlášení ve smutné a politováníhodné aféře Iran-contras, která pošpinila jeho éru: „Přivádí mě k šílenství skutečnost, že by to vyšlo, kdyby noviny nedostaly tip z toho bejrútského plátku a nezačaly si dělat reklamu. Největší vinu na celé události nese obrovská nezodpovědnost ze strany tisku.“

A dnes máme v Georgi Bushovi dalšího prezidenta posedlého strachem z úniku důvěrných a tajných zpráv. Stejně jako stovky dalších veřejných představitelů se i on nakazil podceňováním role tisku. A právě tato nákaza je možná tím nejvážnějším a stále přetrvávajícím pozůstatkem Nixonova období.

Je třeba si přiznat, že Nixonově vládě její snaha o podlomení důvěryhodnosti tisku vyšla. Podařilo se to z velké části díky našim vlastním chybám. Krutým a prostým faktem je, že naše zpravodajství prostě nebylo dost dobré. Nebylo dost dobré za Nixona, za Reagana se zhoršilo a dnes není o nic lepší. Jsme arogantní. Odmítli jsme se podrobit stejně zkoumavému pohledu, jakým jsme si sami prohlíželi ostatní vlivné společenské instituce. Nejsme o nic otevřenější ani ochotnější, když máme uznat chybu nebo mylný úsudek, než ti bídáci v Kongresu a byrokratičtí zločinci, jejichž kritizováním trávíme tolik času.

Povolání: reportér

V dnešním zpravodajském byznysu je největším zločinem nezaznamenat nebo propást důležité téma. Lépe řečeno působit dojmem, jako bychom ho propásli či nezaznamenali. Spěch a záplava slov proto nahradily pečlivost, kvalitu a souvislosti. Strach, že „to“ někdo otiskne dřív, vytváří horečnou atmosféru, jejímž produktem je změť informací a v níž nepadají závažné otázky. A i když se někdo občas náhodou zeptá (jako například po uveřejnění několika do nebe volajících článků o rodině prezidentského kandidáta Clintona), nenajde se novinář, který obětuje týdny nebo měsíce práce, aby tyto otázky roztřídil a řádně je zodpověděl.

Zpravodajství není těsnopis. Je to nejlepší dosažitelná verze pravdy. Všechny skutečně významné trendy v žurnalistice stojí na seriózním, důkladném podávání informací. Ovšem to, s čím se setká čtenář většiny amerických deníků nebo divák, který si večer pustí zprávy jak na místních, tak na předních TV kanálech, vychází z úplně jiných zásad.

Už více než patnáct let se neustále vzdalujeme od skutečné žurnalistiky vstříc šupácké „info-zábavě“. Touto novou lechtivou novinářskou kulturou své čtenáře a diváky zvykáme na to, že triviální je ve skutečnosti významné, že senzace a pitomosti jsou důležitější než skutečné zpravodajství. Nesloužíme čtenářům a divákům, podbízíme se jim. Dáváme jim to, co si myslíme, že chtějí, co se bude zaručeně prodávat a zvedne náklad. Je pravda, že nemálo konzumentů takové podbízení oceňuje a jsou z těch odpadků nadšeni. Nicméně úlohou žurnalistiky je veřejnost inspirovat, ne ji pouze bavit.

Jak z velkých blbostí dělat ještě větší

Dnes vytváříme jev, který by, stručně řečeno, zasloužil titul idiotská kultura. Nemyslím idiotskou subkulturu, která bublá pod povrchem každé společnosti a může být zdrojem neškodné legrace; myslím kulturu jako takovou. Poprvé v dějinách Spojených států se výstřední, stupidní a cynické stává kulturní normou, ne-li dokonce kulturním ideálem.

Nechci napadat populární kulturu. Dobrý žurnalismus je populární kultura, ale populární kultura, která veřejnost přesahuje a informuje ji, místo aby se snažila vyhovět stále klesajícímu nejnižšímu obecnému standardu. Pokud populární kulturou rozumíme vyjádření myšlenek či pocitů, které od svých konzumentů nevyžadují žádné úsilí, pak je se slušnou populární žurnalistikou konec.

Dnešní řadoví Američané jsou krmeni šmejdem: pouťovými talk shows populárního tria moderátorů - Phil Donahue - Geraldo Rivera - Oprah Winfrey (rozhovory se všemi druhy travestitů; skinheads ve vaší oblíbené restauraci; pop-psychologové, kteří v éteru dopodrobna rozebírají mozky několinásobných vrahů a sexuálních násilníků); lokální stanice natáčejí pořady, v nichž, stručně řečeno, dělají z velkých blbostí ještě větší.

V jinak kultivovaném New Yorku, největším informačním trhu Spojených států, vysílala televize minulý měsíc v rámci večerních zpráv pořad „Kam chodí na ty lidi…?“, reportáž o tom, kde Geraldo, Oprah a Donahue berou své groteskní vyšinutce. V reklamním šotu propagujícím tento pořad zpovídá Donahue muže zabaleného do plenek a s dudlíkem v puse.

Nejde jen o to, že tohle všechno je brak. Podstatné je i to, že zmíněnou reportáž vysílala stanice, kterou vlastní a řídí NBC, jedna z předních a největších amerických televizních společností. Kdo platí Geralda? Další přední gigant - chicagská Tribune Company. Kdo vlastní stanice, na kterých ze sebe vydávají to nejlepší šílenci, travestiti, skinheads a advokáti několikanásobných vrahů? Největší televizní společnosti, Washington Post Company, desítky předních listů, které zároveň spravují vlastní televizní kanály, Times-Mirror a New York Times Company.

Nebo jiný příklad: na titulní straně časopisu Vanity Fair se nedávno zaskvěla Ivana Trumpová, snad největší výplod idiotské kultury, artefakt stvořený bulvárním tiskem, dá-li se tak někdo nazvat. Objevila se na obálce předního časopisu publikovaného nakladatelstvím Condé Nast, které je členem sdružení významných nakladatelství Condé Nast-Newhouse-Random House. Jeho zástupci by nikomu nedovolili zpochybňovat důležitost své profese a jsou ochotni vás dlouho do noci přesvědčovat, jak upřímné a opravdové je jejich souznění s americkou kulturou, jak vážnou věcí je pro ně pravda.

Pokud vám to nestačí, podívejte se do New York Times na žebříček nejprodávanějších knih. Na prvním místě Dvojitý kříž: Vzrušující zasvěcený příběh o gangsterovi, který ovládl Ameriku (Double Cross: The Explosive Inside Story of the Mobster Who Controlled America). Od první do poslední stránky snůška fantazií, lží, výmyslů, údajných spiknutí, k nimž nikdy nedošlo, nepravdivých informací a dezinformací. Má sloužit pouze k tomu, aby naplnila čísi kapsy a ukojila slavomam užvaněných příbuzných hlavního hrdiny. Jenže: tahle knížka vyšla u Warner Books, součásti konglomerátu Time Warner, pro který jsem dlouho pracoval. (Paperback o aféře Watergate, All president's Men - Všichni prezidentovi muži, vydalo nakladatelství Warner Books a stejnojmenný film natočila společnost Warner Bros.)

Národ „talk show“

Obhájci institucí, které napadám, se určitě začnou odvolávat na první dodatek ústavy o svobodě slova. Jenže o tom já nemluvím. Ve svobodné zemi máme svobodu i pokud jde o brak, to je jasné. Ovšem skutečnost, že brak si vždycky najde odbytiště, neznamená, že mu toto odbytiště musíme sami poskytovat. Všichni na první pohled poznáme pornografii a shodneme se na tom, že má právo na existenci. Ale jenom kvůli tomu přece všichni nezačneme vydávat porno. Nicméně mezi předními americkými nakladatelstvími bychom za posledních patnáct let těžko hledali jediné, které by se ani špičkou boty neotřelo o společenský a politický ekvivalent porno-byznysu.

Ano, v Americe snad odjakživa vycházel agresívní, senzacechtivý bulvární tisk; odjakživa tu existovaly společenské rubriky plné drbů. Ale ještě nikdy nedošla situace tak daleko, aby teoreticky seriózní lidé - myslím tím tak zvanou intelektuální a společenskou elitu - takovými rubrikami a pořady žili (a skutečně jim věřili!) a aby je milióny dalších brali za hlavní zdroj informací.

O rozkvět národa „talk-show“, ve kterém se veřejná diskuse zredukovala na patetické deklamace, útoky a pózy, se neobyčejně zasloužily nedostatky žurnalistů. Za osm let Reaganovy prezidentské éry tisk nepochopil, že Reagan byl skutečná osobnost. Ještě žádný prezident od dob F. D. Roosevelta tak výrazně nezměnil americkou realitu a neměl tak jasnou představu o budoucí Americe a její zahraniční politice. My v tisku jsme však za jeho vlády zřídka vytáhli paty za hranice Washingtonu, abychom zjistili, jak se mění život společnosti: ve školství, v soudnictví, v etnických komunitách, v rodinném rozpočtu. Ze samého ztrapňování Reaganovy rétoriky o „říši zla“ jsme si nevšimli, že Reaganova taktika a Gorbačovova ochota povolily svěrák komunismu. Titulní strany mnoha „zodpovědných“ listů daly v den, kdy se rozhodlo o sjednocení Německa, přednost rozvodu Donalda a Ivany Trumpových.

Triumf kultury idiotů

Nejzávažnějším námětem pro sdělovací prostředky na celém světě je dnešní stav Spojených států. Náš politický systém je v hluboké krizi. Jsme svědky kolapsu zdvořilosti a pospolitosti, na kterých americká demokracie vyrostla a rozvíjela se. I teď samozřejmě existuje dobrá žurnalistika. Ale je spíše výjimkou než pravidlem. Vyžaduje totiž určitou dávku odvahy, tedy vlastnosti, která se v současných amerických masmédiích vyskytuje jen vzácně.

Mnoho názorů na dnešní USA - ať už jde o otázky rasy a menšin, o ekonomiku, nebo budoucnost amerických měst - potřebuje poopravit. A mohli bychom začít rovnou u sdělovacích prostředků. Protože hned po rasovém problému je příběh současného stavu našich médií další velkou neznámou Ameriky. Žurnalisté si musejí položit stejně elementární otázky, jaké kladou jiným mocným společenským institucím: komu slouží, na jaké jsou úrovni a proč povyšují své zájmy nad zájmy veřejnosti a pravdy. Média jsou totiž opravdu asi nejvlivnější velmocí dneška; rezignovaly však na své povinnosti a důsledkem této rezignace je směšný tyjátr a triumf kultury idiotů.

Psáno pro New Republic a Respekt.

Watergate

Aféra Watergate je považována za dosud největší politický skandál v historii Spojených států. Vyšlo při ní najevo mnoho kriminálních činů a nezákonných aktivit, jejichž cílem bylo pomoci prezidentu R. Nixonovi k novému zvolení do funkce.

Zločiny Watergate zahrnují širokou škálu - od loupeže, přes odposlechy telefonů, finanční podvody a sabotáže, až k pokusu o zneužití vládních institucí proti politickým oponentům. Patří sem i následná snaha zamaskovat stopy, oklamat vyšetřující orgány a vyhnout se spravedlnosti. V souvislosti se skandálem bylo obžalováno čtyřicet lidí. Většinu z nich soud uznal vinnými a dostali tresty v rozmezí od jednoho do osmi let. Celá záležitost nakonec vedla k Nixonově rezignaci.

Aféra dostala jméno po komplexu obytných a kancelářských budov Watergate ve Washingtonu. Sedmnáctého června 1972 zde policie zatkla pět mužů při vloupání do sídla Demokratické strany. Jeden z pachatelů se jmenoval James McCord a byl členem Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Po krátkém vyšetřování byla pětice spolu s dalšími dvěma osobami obviněna z řady trestných činů (mj. loupež a nezákonný odposlech) a v lednu 1973 se konal proces. V soudní síni byl přítomen i korespondent listu The Washington Post Bob Woodward, kterému se zdál případ podezřelý a začal se o něj dál zajímat. Přestože mluvčí Bílého domu neustále zdůrazňoval, že do skandálu není zapojen nikdo z prezidentova okolí, podařilo se Woodwardovi a jeho kolegovi Bernsteinovi postupně dokázat opak.

Nejprve získali materiály, ze kterých vyplývalo, že lidé z Nixonova okruhu pomáhali financovat špionážní operace proti prezidentským kandidátům z Demokratické strany. Na začátku roku 1973 pak reportéři objevili důkazy, jak se několik vysokých funkcionářů Bílého domu pokusilo zabránit dalšímu vyšetřování aféry nátlakem na CIA a FBI. Na základě těchto skutečností jmenovalo ministerstvo spravedlnosti speciálního dozorčího prokurátora, prof. Archibalda Coxe, aby na celou věc dohlížel. Zvláštní vyšetřovací komisi sestavil také senát USA.

U výslechu před senátní komisí v červnu 73 doznal bývalý prezidentův poradce John Dean, že se skutečně pokoušel zmařit vyšetřování skandálu a že prezident byl o jeho snaze informován. Komise se dále dověděla, že od roku 1971 si nechal Nixon tajně nahrávat všechny porady svého týmu v Bílém domě. Vzhledem k tomu, že na páscích mohly být všechny klíčové odpovědi na otázky kolem Watergate, požádala komise i prokurátor Cox prezidenta o jejich vydání.

Richard Nixon nahrávky odmítal vydat a tahanice před soudy trvaly několik měsíců. Teprve na konci roku 1973 odevzdal Nixon několik pásků, ale zjistilo se, že na nich chybí tři klíčové rozhovory. Podle prohlášení Bílého domu dvakrát selhalo nahrávací zařízení a jedna diskuse byla „omylem smazána“. V průběhu roku 1974 byl ovšem prezident donucen vydat záznam z celkem 64 rozhovorů v Bílém domě a 1 254 strany jejich písemného přepisu. Na základě těchto dokumentů bylo odsouzeno sedm jeho vysokých spolupracovníků za „konspiraci ve snaze znemožnit vyšetřování“.

Nixon sám odolával tlakům až do srpna 1974, kdy musel odevzdat poslední materiály. Z nich vyplynulo, že dal osobní souhlas k zaretušování aféry nejpozději 23. června 1972 - tedy šest dní po vloupačce do kanceláří ve Watergate. Tato poslední informace stačila: 9. srpna Richard Nixon rezignoval a jeho funkci převzal Gerald Ford. 8. září pak nový prezident USA amnestoval svého předchůdce ze všech federálních trestných činů, kterých se mohl během svého funkčního období dopustit.

(function(d, s, id) { var js, fjs = d.getElementsByTagName(s)[0]; if (d.getElementById(id)) return; js = d.createElement(s); js.id = id; js.src = "//connect.facebook.net/en_US/all.js#xfbml=1"; fjs.parentNode.insertBefore(js, fjs); }(document, 'script', 'facebook-jssdk'));Post by Erik Tabery.