Krátký kurs masarykologie neboli memoriál knížete Vratislava

Vznešeně řečeno masarykovskou erudici, v podstatě však prostou úroveň zájmu paní Chytilové o narychlo zvolené téma, jako by nejlíp charakterizoval už sám rytmus filmu, který překotností připomínal zběžné prolistování knihy - prolistování tzv. knihovnické, jež má, bez ohledu na obsah, zjistit jen vnější parametry objektu: kolik má stran, zda nemá přívazek atd. Film před námi probíhá bez sebemenšího pokusu autorů o nějaký hlubší biografický výklad - to se asi pokusil zachraňovat nešťastný profesor Machovec v úvodním proslovu při premiéře, v němž shledal počátky demokratických tradic v Čechách už za knížete Vratislava. Nejvyšší ambicí filmu je být ilustrací, což se ovšem díky neadekvátní metodě daří jen výjimečně.

Už v úvodu filmu (M. Macháček předčítá prezidentovy vzpomínky na dětství z Čapkových Hovorů s TGM za zvuků Smetanova Z mého života) projevuje režisérka bezradnost až zarážející, jako vždy však elegantně zakamuflovanou chtěnou efektností „akční“ kamery a střihu. Navzdory proklamaci, že „točit o Masarykovi hraný film, to by bylo fixlování“, si paní Chytilová s Masarykovým mládím nedovedla poradit jinak než hranými dotáčkami. Hned na začátku se jakýsi podomek-statista několikrát klaní přijíždějícímu kočáru. I Masarykova otce kočího simuluje individuum, které, ačkoliv není vidět zepředu, se na první pohled prozrazuje jako typický barrandovský komparsista, těsně po záběru tahající z kapsy pytlík se svačinou. Ku vzpomínce TGM na to, jak mu otec vyprávěl "celý…