Raději na dně Atlantiku!

Rok 1979 znamenal vzestup kubánského a potažmo sovětského vlivu v karibské oblasti. Toho roku se Jurij Andropov domáhá „socialistické ofenzívy“ a člen kubánského politbyra Osvaldo Dorticos na to navazuje slovy : „Revoluční probuzení v Latinské Americe a v Karibské oblasti je nezvratný fakt, který otřásl základy amerického imperialismu v oblasti, jež byla vždy považována za zadní dvorek Spojených států.“ Zdálo se, že skutečnost tomu odpovídá. V Nikaragui triumfoval Daniel Ortega, na Grenadě se ujal vlády Maurice Bishop, na Dominice se Patrick John pokusil svrhnout vládu Eugenie Charlesové, v Salvadoru se partyzánská hnutí sjednotila do Osvobozenecké fronty Farabunda Martího, na Trinidadu a ve Venezuele byly objeveny kubánské špionážní sítě; o rok později provedl Desi Bouterse převrat v Surinamu. Castro sám tou dobou změnil své priority, přesunul těžiště svého zájmu z Afriky a Blízkého Východu zpět do karibské oblasti a začal sjednocovat povstalecké skupiny od Guatemaly až po Chile. Dokázal podporovat 31 významných frakcí v 11 latinskoamerických zemích.

Na rozdíl od sovětských vůdců se Castro soustředil spíše na ultralevicové a disidentní skupiny v komunistických stranách, vzdal se diplomatické cesty a místo toho vsadil na revoluci a terorismus. Už v šedesátých letech vyšla v kubánské revue Tricontinental „Malá příručka partyzána pro boj ve městě“ (Mini-Manual del Guerrillero Urbano) od Carlose Marighelly, který zahynul v padesátých letech při přestřelce s…