Na divadlo se neumírá aneb čemu se dnes v Čechách tleská

V pondělí 18.června se v Divadle E.F.Buriana konala derniéra hry Jaroslava Čejky „Na kůži se neumírá“. Hru uvedla scéna poprvé už v roce 1986 a od té doby ji provázel neutuchající zájem publika navzdory skutečnosti, že u odborníků hodných tohoto jména vzbuzovala pouze soucit, žal či trpký posměšek. Její autor patří k okruhu oněch našich současných dramatiků, básníků a prozaiků v jedné osobě, kterým se u nás dosud velmi dobře dařilo. Svou plodnou tvůrčí energii stačil v 70. a 80.letech ještě průběžně doplňovat i působením na mnoha dalších, zajisté neméně významných polích kulturního života. Jak se dočteme v programu k inscenaci, pracoval například na vysokých místech „v oblasti kulturně výchovné činnosti SSM“, byl dlouho vedoucím redaktorem literární přílohy Tvorby Kmen a posléze pak šéfredaktorem samotné Tvorby, a posledního půl roku před listopadem 1989 se staral o kulturu na ÚV KSČ. Příležitostí ovlivňovat širokou veřejnost měl tedy věru nemálo.

Jeho „Kůže“ sice patřila k příznačným jevům znormalizovaného socialistického umění, nicméně byla zároveň v jistém smyslu přece jen výjimečná, neboť dokázala své pochroumané příbuzné z rodiny oficiální české dramatiky ještě o poznání předčít v tom, jak bezostyšně pohrdala myšlenkou, morálkou i jakoukoli řemeslnou, neřkuli uměleckou ctižádostí. Zdálo by se, že pro podobné kusy se už nadále v Čechách nenajde místa a že poslední představení jednoho slaboduchého diváckého bestselleru se omezí na decentní odsun dalšího z…