Kurdské drama
"Jsou to Kurdové. Jsou to všichni Kurdové," říká Ari. Když jsme vešli, muži v místnosti ztichli. Měřili si nás nepřátelskými, podezřívavými pohledy. "Máme zavřeno, tady si nemůžete sednout," vyhazoval nás číšník.
„Jsou to Kurdové. Jsou to všichni Kurdové,“ říká Ari. Když jsme vešli, muži v místnosti ztichli. Měřili si nás nepřátelskými, podezřívavými pohledy. „Máme zavřeno, tady si nemůžete sednout,“ vyhazoval nás číšník. Sedli jsme si později. „Potřebujeme čas, oni mi nevěří. Bojí se nás,“ říká Ari a číšníků, kteří by nás sice zdvořile ale s radostí a nejraději ihned vyšachovali, si příliš nevšímá. Postáváme u výčepního pultu, přistoupí k nám pár Kurdů. „Ty jsi Turek, viď,“ obracejí se na Ariho. „Co tu hledáš Turku?“ Ari je Kurd z Iráku, člen Svazu kurdských studentů v Československu. A kurdsky hovoří dokonce tím samým nářečím jako většina přítomných. Chvíli to trvá, ale nakonec mu uvěří. Je jich tu asi ke stovce a někteří čekají už čtrnáct dní. Muži, ženy, starci i úplně malé děti. Uprchlíci z Turecka.
Hovoříme s paní Enderstovou, pracovnicí Červeného kříže v Teplicích. „Je pravda, že se nijak moc neangažujeme, nejsme vlastně na takovouhle situaci připraveni. V případě, že by Kurdové chtěli nebo museli zůstat v Československu, nemáme ubytovny, nemáme fondy, nemáme nic. Kurdové sami prý nic nechtějí, nic nepotřebují. Na horských chatách, kde jsou, byly zdravotní sestry. Číšník je nepustil dovnitř. Jde o chaty Bendlovka a Pomezí na Cínovci.“ Kurdové jsou i na jiných místech. Je možné, že během několika měsíců jich do NDR prošlo už pár tisíc. A není pravda, že nic nepotřebují. Na Pomezí nám sami řekli, že jejich děti potřebují mléko. Ženy nemají hygienické potřeby. Jenže…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu