Jenom „můj”

„A jaképak je to v té jeskyni-poustevně, máteři?“- „Tam leží klidně ovce vedle tygra.“- „Když tak, pak život nestojí za nic!“(Alexej Alexejevič Remizov: „Rybník“)Mezi jinými nadšenými ohlasy pražské výstavy „Kde domov můj“, která má vysoké ambice podat pravdivý obraz dosavadních dějin naší republiky, zaznělo i tvrzení rozhlasového komentátora, že „poprvé od roku 1918 máme možnost vidět naši historii nezkreslenou, bez bílých míst“. Vznikla pochybnost: ponechalo nadšení místo pro analýzu, která by tak kategorický soud opravňovala?Vyjděme z toho, jak je na výstavě využit dobový filmový dokument. S potěšením jsem shlédl četné videoprojekce starých filmových žurnálů ve výlohách Na příkopech i u Hybernů, jakož i promítání studentských videozáznamů a snímků Originálního videojournalu z loňského listopadu (např. ze zakládání Občanského fóra v Činoherním klubu). Jakkoli jsou poslední technicky třeba ne úplně dokonalé, svou celistvostí, syrovou integritou jsou v chaoticky roztříštěném prostoru ve výhodě.

Paradoxně však toto prostředí - spolu s rozčtvrcením filmu do čtyř dílů, promítaných na čtyřech obrazovkách - uškodilo osmdesátiminutovému střihovému dokumentu Josefa Císařovského, zachycujícímu léta 1969–1989, pořízenému ad hoc pro účely výstavy. (Stejně jako ostatní návštěvníci jsem neměl to štěstí shlédnout ho nepřerušovaně v klidu promítačky jako autor recenze v Lidových novinách Jan Foll.) Režisérem zamýšlené kontrapunkty obrazu (z velké části sestřih oficiálních…