Životu nebezpečno!
Pokaždé, když se vracím s dětmi od babičky z Dejvic a čekáme pak na Prašném mostě na osmičku, propadám bezmocnému vzteku. Stanice tramvaje totiž leží asi v polovině dlouhého stoupání. A zrovna tam, kde stojíme, se nákladní auta potřebují nadechnout, aby vyjela zbytek kopce.
Pokaždé, když se vracím s dětmi od babičky z Dejvic a čekáme pak na Prašném mostě na osmičku, propadám bezmocnému vzteku. Stanice tramvaje totiž leží asi v polovině dlouhého stoupání. A zrovna tam, kde stojíme, se nákladní auta potřebují nadechnout, aby vyjela zbytek kopce. Nadechnou se, něco v nich zaharaší a z výfuku se vyvalí smradlavý čoud. Náklaďáků tu jezdí hodně. A tak stojíme v dusivém oblaku, já držím děti křečovitě za ruce a nabádám je, aby pokud možno nedýchaly.
Večer se z televize dovídám, že v severních Čechách jsou očekávány zhoršené rozptylové podmínky. Ale v Praze to bude dobré, ani nedosáhneme kritické horní hranice, snaží se mne uklidnit paní z obrazovky. Marně! Představuji si zničenou krajinu na severu, špinavá a chátrající města, kde děti nemají vycházet z domů. Kde stoupá počet vrozených vad, rizikových těhotenství, kde klesá počet narozených dětí…
Ruce se mi třesou, když pak čtu kratičkou zprávu v Lidových novinách, v níž se upozorňuje na výskyt onkologických nálezů až u 3% dětí v republice. Otřesena tím obrovským číslem jdu připravit večeři. Bezradně prohlížím potraviny, které mám k dispozici, a vybavuje se mi vše, co jsem o nich kde četla nebo slyšela špatného. Nakonec dětem navrhuji, abychom si uvařili kukuřičnou polentu. Jejich reakce je jednoznačná: polenta je hnusná, chtějí něco dobrého. Třeba salám nebo paštiku. Vzdávám to. Vždyť nakonec - co já vím, kde tu kukuřici vypěstovali, čím ji hnojili, co na ni padalo.
Pozdě v noci…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu