Ženský orgasmus a homosexualitu jsme zkoumali mezi prvními

Ženy, které nejsou uštvané uklízením a péčí o děti a mají se svými partnery rovnocenný vztah, mají spokojenější sexuální život - včetně většího počtu orgasmů. K těmto závěrům dospělo několik výzkumů z poslední doby ze skandinávských zemí. Málokdo však ví, že podobný pohled měli českoslovenští sexuologové už počátkem padesátých let. Socioložka z brněnské Masarykovy univerzity Kateřina Lišková řadu podobně překvapivých zjištění vyzkoumala pro svoji knihu vydanou v angličtině v prestižním nakladatelství Cambridge University Press pod názvem Sexual liberation, Socialist style. Communist Czechoslovakia and the Science of Desire, 1945–1989 (Sexuální osvobození v socialistickém stylu. Komunistické Československo a věda o touze, 1945 až 1989). A kromě historických překvapení nám může mimo jiné  pomoct pochopit i některé současné názory a debaty týkající se třeba péče o děti.

Ve své knize zkoumáte československou sexuologii mezi lety 1945 a 1989. Co vás na tom období zaujalo?

Mě dlouhodobě fascinovaly dvě věci – jednak silná pozice sexuologů ve společnosti a dlouhá historie tuzemské sexuologie. Sexuologický ústav byl založen v roce 1921 jako první univerzitní pracoviště tohoto druhu na světě. A dodnes mají sexuologové velký vliv - vyjadřují ke všemu možnému. Když jsem se ale do výzkumu pustila, začalo mě zajímat mnohem víc věcí. Jak fungovala moc v autoritářském státě? Jak fungovala věda? Obecně máme málo studií o fungování věd v té době - a zejména věd, které se zabývají lidmi v každodenním životě. Čeští sexuologové jsou sice lékaři, ale dlouhodobě se zabývají rodinou nebo partnerskými vztahy, což je obvykle parketa psychologů nebo sociologů.

Co dalšího jste chtěla zkoumat?

Navíc se obecně málo ví o alternativní modernitě, kterou komunistické společnosti byly. Víme hodně o jedné složce, té represivní, ale velmi málo o všem ostatním. Třeba o tom, jak se ustavovalo pojetí genderu, jak se vyvíjelo postavení žen – dnes to je obvykle shrnuto do obrazu traktoristek a soudružky Kabrhelové. Ale realita byla samozřejmě mnohem složitější. A už vůbec nic nevíme o sexualitě za socialismu.

Proč jste začala už rokem 1945, a ne až komunistickým převratem? Po válce se dělo něco zásadního?

Je pozoruhodné, že se právě nedělo nic. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se ve věcech týkajících se rodiny a postavení žen měl jakkoliv měnit kurz. Dokonce se po válce vážně debatovalo o několika eugenických nařízeních. Mluvilo se třeba o tom, že by bylo možné manželství uzavřít jen tehdy, pokud by manželé byli shledáni zdravými, aby měli zdravé potomstvo. Panovala obava zejména ze syfilis a tuberkulózy. Oponovali tomu někteří lékaři, kteří říkali, že samozřejmě nedokážou navždy garantovat něčí zdravotní stav.

Lidem, kteří by nebyli uznáni za zdravé, by tedy podle toho návrhu bylo znemožněno se oženit či vdát?

Ano, případně by se mohli brát jen dva nemocní. Zároveň se mluvilo o tom, jestli by neměla být neplodnost stanovena jako legitimní důvod pro rozvod. Přesněji neplodnost ženy, protože se vůbec nebralo v potaz, že by neplodný mohl být i muž. Přestože zakladatel Sexuologického ústavu a jeho dlouholetý ředitel Josef Hynie už na začátku třicátých let psal svoji habilitační práci o mužské neplodnosti. V tom předběhl svoji dobu.

Jak to, že tyto návrhy nakonec neprošly?

Přišel únor 1948 a přinesl změnu v chápání rodiny a partnerství. Už nešlo o zdraví, ale o rovnost. Během roku a půl po převratu byl přijat nový zákon o rodině, o němž se celé období první republiky intenzivně diskutovalo, ale nikdy nebyl přijat, protože změnu odmítaly zejména konzervativní strany. Zákon vyrovnával postavení lidí v manželství. Do té doby platil zákon pocházející ještě z dob Rakouska-Uherska, který jako hlavu rodiny stanovoval muže. Muž rozhodoval o všem – o tom, zda bude manželka pracovat, kde budou bydlet, o dětech, o všem. Matky do té doby neměly ani právo rozhodnout o tom, jaké vzdělání jejich děti budou mít.

Co ještě nový zákon přinesl?

Dal stejný právní status manželským a nemanželským dětem. Před tím to bylo tak, že nemanželské děti nemohly mít ani jméno otce, i když je otec uznal za vlastní, a nemohly dědit majetek, i kdyby si to výslovně přál. Změnu přinesl nový zákon i do rozvodů, které předchozí legislativa komplikovala, a šlo o proces o dvou fázích. Nejprve bylo nutné rozvedení od stolu a od lože, kdy se manželé měli od sebe odstěhovat, aby spolu neměli sex a společně nehospodařili. A až po nějaké době došlo k rozluce, ale s tou musel souhlasit ten z partnerů, který situaci nezavinil. Takže velmi často to dopadalo tak, že manželé spolu skutečně nežili, ale nebyli legálně rozvedeni. Zákon z roku 1950 rozvod zjednodušil na jeden krok a jediný právní důvod k rozvodu uváděl hluboký a trvalý rozvrat manželství. A záhy se upustilo i od stanovování viny za rozpad manželství, což byla do té doby běžná praxe.

A do této debaty vstupují počátkem padesátých let sexuologové, kdy naprosto revolučně zkoumají ženský orgasmus. To mě šokovalo, když jsem si to u vás přečetla…

Mě to taky překvapilo. Když lékaři na přelomu čtyřicátých a padesátých let zkoumali plodnost, tak se zabývali také otázkou, jakou roli – a jestli nějakou – hraje v procesu oplodnění ženský orgasmus. A byla na to celá škála názorů:  od pohledu, že nehraje žádnou, až po názor, že zcela zásadní. Ve Františkových Lázních se tehdy léčily tisíce žen s neplodností, přičemž lékaři u řady z nich nenacházeli žádný somatický důvod, ale všimli si, že při rozhovorech ženy zmiňují nespokojenost v manželství. Takže povolali sexuology z Prahy, aby jim pomohli problém rozlousknout. V rámci výzkumu lékaři vedli obsáhlé rozhovory jednak s ženami, které měly problém otěhotnět, a v kontrolní skupině také s těhotnými ženami. Mluvilo se úplně o všem – o vzdělání, zázemí, zaměstnání, o sexu.

A na co lékaři přišli?

Na to, že ženy, které nemohou otěhotnět, jsou výrazně nespokojenější v manželství ve srovnání s těhotnými. Mají výrazně méně uspokojivý sexuální život a mají méně orgasmů. Nejprve tuto věc lékaři vysvětlovali tím, že tyto ženy nemilují své manžele, že si je nevzaly z lásky, ale z jiných důvodů. Ale postupně se tento pohled změnil v tom smyslu, že to je způsobeno tím, že jejich vztah není rovnocenný. Když se manželé neúčastní na domácích pracích nebo péči o děti,  těžko očekávat, že žena bude mít chuť na sex a bude s ním spokojená.

Podobné výzkumy máme dnes třeba ze Švédska.

Tak u nás už se to vědělo na přelomu padesátých a šedesátých let a bylo to v té době nezvyklé nejen ve východním bloku, ale i na Západě. Jakákoliv znalost se dá rychle zapomenout a ztratit, zejména když je nahrazena jiným pohledem na věc. A tato znalost se ztratila dokonale.

Takže byste to nazvala zapomenutou sexuální revolucí?

Nevím, jestli revolucí. To by musel být masový pohyb, který zahrnuje velké počty lidí. Tady spíš šlo o vědu, která neměla hned dopad na společnost. Takže se sice říkaly dost radikální věci a činila se radikální zjištění, ale z různých důvodů to moc neproniklo mezi lidi. Mimo jiné i technologických – internet neměli. V tomto kontextu lze ostatně vnímat trochu jinak i slavná šedesátá léta, s nimiž si obvykle spojujeme pojem sexuální revoluce. Ve filmech a jinde sice bylo znát jisté uvolnění, ale když se podíváme na expertní debaty a do politiky, tak se tu naopak děje spíš jakýsi konzervativní obrat. Po první dekádě reálného socialismu byla spousta lidí nespokojených a převládl názor, že je nutné zrevidovat utopii, protože nefunguje.

Jak se to dotklo oblasti sexu?

Kromě reforem Pražského jara začaly revize v mnoha jiných oblastech. A co se týče výzkumů kolem sexu, je to hodně ambivalentní – zaznívá tam kakofonie hlasů, žádný jasný pohled nepřevládá. A když pak nastoupí normalizace, převládne pohled, že rodina může fungovat jen tehdy, pokud je muž v řídící pozici a žena se stará o děti a domácnost.

V populární příručce z roku 1970 Mladé manželství se už píše: „Není-li žena mužem vedena, není ve své kůži.“

To byla velmi vlivná příručka. První vydání zmizelo během několika týdnů, nejspíš i proto, že tam byly sexuálně explicitní obrázky, kde byly vyobrazeny polohy v sexu. V reedici už fotky nebyly. Sexuálně to tedy nebylo prudérní, ale spokojenost v sexu už nebyla spojována s rovností ve vztahu, naopak s hierarchickými genderovými pozicemi. Manželství, kde má žena vyšší IQ a vyšší funkci v práci než muž, nemůže podle toho pohledu fungovat. Fungovat může jen tehdy, když bude žena podřízena muži.

Čím byla tato proměna způsobena?

Velmi důležitým momentem byl i nástup dětské psychologie. Děti se soustavně zkoumaly už od roku 1948, kdy začal fungovat Sociodiagnostický ústav, ale šlo zejména o problémové děti a děti v ústavech. Během padesátých let si pediatrička Marie Damborská všimla, že děti v ústavech neprospívají stejně jako děti v rodinách, a následně se připojili i psychologové Matějček s Langmeierem, kteří zkoumali děti, které rodiče neviděli vůbec nebo jen málo. Čili děti v týdenních jeslích, kojeneckých ústavech a dětských domovech. A je velmi zajímavé, jak se vyvíjela jejich argumentace. Ještě na konci padesátých let je slyšet názor, že když se institucionální péče změní, bude lépe fungovat - čili když bude méně dětí na každou „tetu“ nebo se dále upraví a zpříjemní prostředí. Ale od počátku šedesátých let se rozšířil názor, že to nijak zlepšit nejde. A velkou roli v tom hrál Matějčkův dokument Děti bez lásky.

Ten se ostatně dodnes používá jako argument proti jakékoliv nerodinné péči. Ale ve filmu přece není řeč o běžných školkách, nýbrž o týdenních jeslích a dětských domovech…

Problém je, že z filmu není jasné, co přesně zkoumá, a směšuje všechny formy institucionální péče. Nicméně Matějček – a další experti, které už dnes neznáme - se postupně posunul k výraznému preferování mateřské péče a odmítání institucionální. Vlivem této debaty se stále prodlužovala doba, kdy se mělo za to, že dítě potřebuje výhradně mateřskou péči. Zároveň se ve stejné době dělaly výzkumy mezi ženami, z nichž vyplývalo, že se reálně cítily přetížené. Takže se potkalo několik věcí – změna v odborné debatě kolem rané péče o děti a volání přetížených žen. A následné změny se pak potkaly s realitou normalizace. K prvnímu prodloužení mateřské došlo ještě před invazí, ale všechny další podobné kroky – prodlužovaní placené rodičovské, novomanželské půjčky, přídavky na děti – byly implementovány za normalizace.

Lze říci, že to lidé přivítali o to víc, že se po invazi stahovali do vnitřního exilu?

Tam se rovněž dokonale potkaly dvě věci – režim chtěl lidi zpacifikovat a lidé chtěli mít pokoj od všeho. A je velmi zajímavé, že politiky týkající se rodiny jsou jediné z doby Pražského jara, které přežily a uplatnily se v praxi.

Takže přetrvávající odpor k debatě o rovnosti v české společnosti i definice správné matky, která je s dítětem doma minimálně do jeho tří let, můžou mít kořeny tady?

Myslím, že je možné to takto chápat. Byť samozřejmě je ošemetné dělat přímou linku mezi současností a normalizací, když nám chybí podobný výzkum o posledních třiceti letech. Nicméně roli hraje jeden důležitý aspekt – lidé vnímají sex, intimitu a rodinu jako soukromou věc. A to byl opět obrat oproti padesátým létům, kdy byla rodina vnímána jako veřejná věc.

Zároveň s tímto novým pohledem na péči a roli matky však nenastal úprk dětí ze školek.

Naopak, školek přibývalo. Stále narůstala zaměstnanost žen a narůstal také počet míst ve školkách a jeslích. Ale odborný diskurz se obrátil zpátky ke genderově tradičnímu uspořádání. V důsledku toho se na společenské rovině vytvářel jakýsi typ schizofrenie. Sice byla možnost dát děti do školky, ale byl tu přítomný podtón, že by se to nemělo. A tato schizofrenie je patrná v české společnosti dodnes. Třeba ve Francii prostě dají děti do školky a hotovo.

Když se vrátíme k sexuologům. Po padesátých letech, kdy se zkoumal ženský orgasmus a spokojenost ve vztahu, nastalo co?

On se neměnil jen pohled na ženský orgasmus. Velmi zajímavě se vyvíjel třeba pohled na mužskou sexuální deviaci. Ale konkrétně u orgasmu se sexuologové padesátých let velmi stavěli proti sexuální technice, věřili, že vše se zlepší, když se zlepší kvalita vztahu. Jenže se zjistilo, že tak úplně neplatí, a normalizační příručky o manželství už kladou na technická řešení sexuálních problémů velký důraz. Tady se i v Československu projevil vliv amerického sexuologického dua Williama Masterse a Virginie Johnson, jejichž poznatky načerpal v roce 1969 v USA psycholog kroměřížské psychiatrické léčebny Stanislav Kratochvíl. Právě on léčil neurotiky, jak muže, tak ženy. A všiml si, že si často stěžují na to, že jim nefunguje manželský sex. Léčil klasické problémy typu problémy s erekcí a předčasnou ejakulaci u mužů a nechuť k sexu a problém s dosažením orgasmu na straně ženy. A léčil je metodou nácviku, kdy páry sex „trénovaly“ za pomocí kartiček s obrázky a popisem, co mají dělat - ve speciálním domku, který byl postaven na pozemku léčebny a byl zvukově izolován, aby lidé měli soukromí, a následně o tom debatovaly s terapeuty. Tato metoda měla vysoké procento úspěšnosti a následně se rozšířila do sexuologických ambulancí, což bylo důležité - tato znalost se postupně dostávala mezi lidi. Byť byl samozřejmě rozdíl, jestli bydleli v Praze nebo na venkově.

Padesátá léta byla revoluční také přístupem k homosexuálům. Československo je dekriminalizovalo jako jedna z prvních zemí na světě. Měli na to vliv sexuologové?

Měli. Zásadní roli sehrál pražský psychiatr Kurt Freund, který v padesátých letech zkoumal, jak přesně a jednoznačně zjistit, kdo je homosexuál. Freund vyvinul přístroj, který se připevnil na penis zkoumaných mužů a měřil reakce, čili erekci, na promítané erotické obrázky. Muže, kteří reagovali pozitivně na obrázky mužů, pak „léčil“ - dával léky na zvracení, podával mužské hormony a následně jim promítal obrázky žen. Jenže zjistil, že nic z toho nefunguje, že homosexualitu zkrátka vyléčit nelze. Na základě těchto zjištění pak dospěl k závěru, že je nutné homosexualitu dekriminalizovat, protože nemůžete trestat něco, co nelze ovlivnit. Jak zjistil Jan Seidl během výzkumu archivních dokumentů pro knihu Od žaláře k oltáři, Freund a jeho kolegové ze Sexuologického ústavu lobbovali u různých složek státu, aby změnili trestní zákoník, což se podařilo v roce 1961. Freundův kolega Nedoma říkal: Homosexuála nevyléčíte tím, když se ožení. Čeští sexuologové to ve srovnání se světem věděli extrémně brzo.