Istanbulská úmluva nezničí ani české muže, ani české tradice

Na obavy spojené s tzv. Istanbulskou úmluvou existuje vcelku jednoduchá protilátka. Podívat se do zemí, kde už  mezinárodní smlouva, jež má za cíl prevenci a potírání domácího a sexuálního násilí, platí - a zkoumat, zda se tam některé z těchto obav naplnily. Přesně to udělal tým vládního Odboru pro rovnost žen a mužů, když analyzoval, jaké dopady měla úmluva v deseti z čtyřiatřiceti evropských zemích, kde již dokument přijali.

Kdo vyostřenou debatu kolem úmluvy podrobněji sleduje, už zřejmě tuší odpověď. V Rakousku, Španělsku, Norsku, ale i Srbsku či Albánii od roku 2013 a 2014, kdy zmíněné státy dokument ratifikovaly, nenastalo nic z toho, před čím v Česku varují někteří přední církevní představitelé, dezinformační weby, ale i někteří konzervativněji naladění politici. (Výběr zemí se odvíjel od seznamu států, které doposud zaslaly zprávu o plnění úmluvy monitorovacímu orgánu Rady Evropy známému jako GRÉVIO.)

V žádné z těchto zemí tamní vlády kupříkladu nezavedly „nápravně-výchovné pracovní táborů vyhlazovacího charakteru“, kam by byli tamní občané deportováni za „každý nesouhlas“, jak loni na podzim zcela vážně ve svatovítské katedrále varoval katolický kněz Petr Piťha. Ani nebyly z rodin na základě úmluvy odebírány děti a posílány neznámo kam, jak se rovněž obával. Kromě těchto strachů na hranici (či za hranicí) špatného vtipu se ovšem ve veřejném prostoru objevuje řada obav s jistou mírou legitimity.

I řada právníků kupříkladu varuje před rizikem prolomení advokátní mlčenlivosti, k níž by mohlo vést ustanovení úmluvy, které nabádá k oznamování domácího či sexuálního násilí. Nebo před tím, že zavedení úmluvy povede k prudkému zvýšení migrace, protože každá žena ze zemí „třetího světa“ bude mít na jejím základě automaticky nárok na azyl. „To jsou obavy, které zaznívají i na půdě Poslanecké sněmovny a zároveň můžou mít nějaké racio,“ řekl během úterní snídaně s novináři šéf Odboru rovnosti mužů a žen Radan Šafařík.

Co se týče advokátní mlčenlivosti, ta nebyla za pět let, co ve zmiňovaných zemích úmluva platí, nijak dotčena (a GRÉVIO tuto otázku nijak neřeší). Co se týče azylového řízení, z analýzy vyplývá, že sice skutečně došlo k nárůstu počtu žadatelek o azyl (byť drtivou většinu žadatelů stále tvoří muži), ale hlubší pohled na data ukazuje, že to bylo spíše způsobeno širšími migračními trendy než přijetím úmluvy.

Vlna žádostí se zvedla během vrcholící migrační krize a ještě před přijetím úmluvy, po jejím přijetí naopak počet žádostí žen začal klesat. Rovněž se nenaplnila obava, že azyl automaticky dostanou všechny ženy přicházející ze zemí, kde jim hrozí násilí typu nucené sňatky nebo ženská obřízka. Data nic takového nepotvrzují. Pokud měl Istanbul nějaký dopad, pak spíše na posílení praktických opatření, která migrantky chrání před násilím, třeba jejich oddělené ubytování a sprchy.

Školení ke všem

Z analýzy rovněž nevyplývá, že by se ve zmiňovaných zemích naplnila obava z „diktatury tolerance“, jak to nedávno nazval poslanec ANO Patrik Nacher, který se bojí, že po přijetí úmluvy už „ženy nebudou ženami, muži muži“ a že dokument „dává zelenou výchově mladého člověka, který má odmítat pohlaví, tradice a zvyky jakožto základ vnímání genderových stereotypů“.

V Dánsku, Francii i Srbsku jsou podle dostupných zpráv ženy stále ženami a muži muži. Ani děti ve školkách či jinde nikdo nevychovává v tom, že mezi muži a ženami neexistují žádné biologické rozdíly, a neodstraňuje lidové tradice a zvyky. „Co se týče potírání genderových stereotypů, státy se soustřeďují na aktivity, které jsou úzce navázány na násilí, určitě neusilují o odstraňování nebo rušení lidových tradic,“ říká Šafařík. „A ani GRÉVIO nic takového nedoporučuje.“

V Albánii přijetí úmluvy kupříkladu vedlo k zavedení osvětových programů pro policisty informující je o tom, že problematika domácího násilí se netýká jen sociálně slabých rodin nebo rodin alkoholiků, ale celé společnosti. To, jak konkrétně bude vzdělávání vypadat, je na zvážení jednotlivých států. A na tom, že by podobná školení potřebovali také tuzemští soudci, státní zástupci i policisté, se shodují čeští experti a expertky. „Justiční akademie sice nabízí kurzy na toto téma, jenže tam chodí pořád ti samí soudci, které to zajímá, my potřebujeme, aby se to školení dostalo ke všem,“ říká Bronislava Marvanová Vargová z organizace ROSA specializující se na pomoc obětem násilí.

U článku Istanbulské úmluvy, který zavazuje státy potírat předsudky a stereotypy založené na ideji podřadnosti žen a stereotypních úloh mužů a žen a který obecně vyvolává velké vášně, je pozoruhodná také skutečnost, na niž nedávno upozornila vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Tato pasáž dokumentu byla téměř doslovně převzata z Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979, kterou tehdejší Československo ratifikovalo v roce 1981. Jinými slovy – ustanovení mezinárodní smlouvy, které má podle obav kritiků Istanbulu téměř zničit českou kulturu, tradice a výchovu dětí, je již čtyřicet let součástí českého právního řádu. Aniž si toho kdokoliv povšiml.

Z analýzy pak dále vyplývá, že se naopak naplňuje to, čím argumentují zastánci úmluvy -  tedy, že díky dokumentu budou státy více investovat do pomoci obětem. Třeba Španělsko zvýšilo mezi lety 2016 a 2017 celkový objem prostředků určených na boj s domácím násilím v přepočtu o 300 milionů korun, Rakousko o více než šest milionů korun. Rovněž se nepotvrdila obava, že GRÉVIO bude zemím určovat, které organizace má podporovat.

Zde je dobré připomenout častou námitku, že zvýšit objem peněz lze i bez úmluvy, ale třeba v Česku se nejenže prostředky pro organizace pomáhající obětem domácího a sexuálního násilí nezvyšují, naopak čelí opakovaným pokusům je dále snižovat. Na to, že je potřeba je dál navyšovat, opět upozorňují odborníci pracující s obětmi. „Máme problém s dostupnosti komplexních služeb pro oběti,“ říká již citovaná Bronislava Marvanová Vargová. V Česku je málo azylových domů a v těch stávajících chybí krizová lůžka.

Od skepse k podpoře

Společně s analýzou představila zmocněnkyně pro lidská práva a ex-ministryně spravedlnosti Helena Válková také plán, jak přesvědčit o prospěšnosti dokumentu poslance a poslankyně, kteří úmluvu buď přímo odmítají nebo váhají, a také veřejnost, na kterou již delší dobu útočí vylhané, případně značně tendenční zprávy o obsahu i možných dopadech Istanbulu.

Na pořad schůze se sice úmluva dostane nejdříve na podzim, spíše však později - čeká ji ještě meziresortní kolečko ve vládě, Válková chce nicméně nadcházející týdny a měsíce využít k tomu, aby skeptiky přesvědčovala. „Propaganda proti úmluvě má trochu náskok,“ říká Válková. Už se kupříkladu sešla jedním z hlavních hybatelů antiistanbulské skepse, kardinálem Dominikem Dukou.

Zmocněnkyně sice nevysvětlila do detailu, jak a čím přesně chce kolegy a kolegyně přesvědčovat, když řada z nich zjevně neslyší na racionální argumenty, cenný by nicméně mohl být i její vlastní posun, který podle svých slov ve vztahu k úmluvě prodělala. Nejprve byla k dokumentu skeptická, protože se stejně jako řada jejích kolegů obávala „genderové ideologie“ v úmluvě údajně obsažené. „Nebyla jsem si jistá, měla jsem pochybnosti, ale už je nemám, a jsem si naopak jistá, že se úmluvy nemusíme bát,“ řekla nyní Válková. Tuto proměnu pohledu zařídila jednoduchá věc – Istanbulskou úmluvu si přečetla.

A podobně jako Helena Válková před časem je na tom nakonec drtivá většina populace: ve výzkumu CVVM z loňského prosince 72 procent dotázaných uvedlo, že neví, o čem Istanbulská úmluva je. Jakmile se ovšem dozví reálný účel dokumentu, v masivních počtech (87 procent) jeho přijetí podporují.