Biskup Holub: Nezávislost genderu na pohlaví církev nikdy nemůže přijmout

Jak ukazují statistiky, většina české společnosti nevěří v Boha a nezajímá se příliš ani o dění v církvích včetně té hlavní, římskokatolické. To se však změnilo v den české státnosti, kdy Petr Piťha během mše v katedrále svatého Víta pronesl své kázání a v něm kritizoval Istanbulskou úmluvu, dokument Rady Evropy, který má především bránit domácímu násilí. Podle Piťhy je však tato smlouva jakýmsi trojským koněm genderové ideologie, která si nás všechny chce postupně podřídit.

V proudu ostrých slov se skrývalo poselství, že pokud Česko úmluvu přijme, čeká nás rozpad tradiční rodiny, protože smlouva popírá rozdělení lidí na muže a ženy a místo toho dovoluje, aby si každý vybral své pohlaví. A autory smlouvy přirovnal k stoupencům nacistické ideologie. Ženská lobby na Piťhu podala trestní oznámení za úmyslné šíření poplašné zprávy a spousta lidí si po jeho kázání pokládá otázku, jaká katolická církev vlastně je a nakolik jsou v ní zastoupeny tyto názory?

Plzeňský biskup Tomáš Holub (51) je nejmladším českým biskupem a někdy se o něm mluví jako o možném nástupci kardinála a českého primase Dominika Duky. Zakládá si na tom, že v rámci své práci oslovuje i lidi mimo církev. Jako hlavní vojenský kaplan sloužil s českými vojáky na misi v Afghánistánu, jezdí na snowboardu, vystupuje na světských akcích, jako je konference TEDx. A byl u toho, když se Česká biskupská konference na jaře rozhodla Istanbulskou smlouvu odmítnout. Přestože ani jemu se Piťhovo vystoupení nelíbilo, rovněž v Istanbulské smlouvě vidí prvky toho, co nazývá „genderovou ideologií“. Názor, že si člověk sám určuje své pohlaví, je podle něho neslučitelný s pohledem katolické církve. „Úplná oddělenost genderu od pohlaví je něco, co jde proti podstatě toho, jakým způsobem realitu světa vnímá Bible,“ říká Holub.

Reprezentuje Petr Piťha hlavní, nebo spíš okrajový proud uvnitř církve?

Já myslím, že lidé v církvi teď celkově hledají a tápou v tom, co dál. A nemyslím si, že by byla katolická církev striktně rozdělena na nějaké tábory.

Proti Piťhovu kázání se postavil kněz Tomáš Halík, který ho označil za paranoidní strašení. Biskup Václav Malý řekl, že nerozumí tomu, proč Istanbulská úmluva vyvolává takový odpor. Podle Malého se jí vytýká něco, co v ní není. Kardinál Dominik Duka se naopak Piťhy zastal a zopakoval, že na odmítavém postoji církve k Istanbulské úmluvě se nic nemění. Odpůrcem smlouvy je také českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. Jaký názor máte na Istanbulskou úmluvu vy?

Mě mrzí forma kázání Petra Piťhy, která možná vzbudí ohlas, ale určitě ne sympatie. Vadí mi, když se v církvi někdy nerozlišuje mezi genderem a genderovou ideologií. Ale v úmluvě jsou některé prvky genderové ideologie, které mi nevyhovují. Když se odvolám na papeže Františka, tak i on jednoznačně říká, že genderová ideologie je nebezpečná. Říká, že je potřeba rozlišovat gender a pohlaví, ale nelze je od sebe oddělit.

Odmítnutí Istanbulské úmluvy však nepřišlo s kázáním Petra Piťhy, česká katolická církev ji odmítla „shora“ už mnohem dříve v pastýřském listu, který řadoví kněží četli během mší po celé zemi v květnu. Ten list sepsala Česká biskupská konference. Vy jste jakožto biskup byl u toho, když tento list vznikl?

Ano, byl jsem přítomen.

Probíhala nějaká diskuse?

Ano, probíhala rozprava, a pak se hlasovalo.

A jak jste hlasoval vy?

To nebudu komentovat.

Bylo to jednoznačné, nebo byly i hlasy pro a proti?

Nebylo to jednohlasné. Bylo tam několik názorů.

Minulý týden jsem se o Istanbulské úmluvě bavil s několika kněžími na jižní Moravě. Slyšel jsem poměrně jednoznačný konsenzus, že Istanbulskou smlouvu zatím raději nepodepisovat, ačkoli ji sami nečetli. Jak je to ve vaší plzeňské diecézi?

Mluvíme o tom spolu. Není to úplně jednoznačné. Hodně lidí má názor, že v Istanbulské úmluvě jsou nebezpečná místa, především její navázání na genderovou ideologii, ale že smlouva sama o sobě je smysluplná, protože má chránit ženy.

Na Moravě některé katolické komunity pořádají pochody proti přijetí Istanbulské úmluvy. Například na vrch Hostýn, kde proběhne noční mše a vystoupí tam lidé jako kněz a konspirátor Marián Kuffa, který používá ještě mnohem ostřejší slova než Petr Piťha, když mluví o homosexuálech a genderu. Čeho se tito lidé bojí, když mluví o genderu?

Myslím, že se bojí některých věcí z genderové ideologie, které velmi znepokojují i mě. Když se podívám na dokumenty, které ke genderu vydala nezisková organizace Otevřená společnost a které doporučilo ministerstvo školství, tak je mi z některých věcí hodně špatně. Mám na mysli třeba příručku pro vyučující občanské nauky Gender ve škole od Ireny Smetáčkové a kol. Výklady vycházející z uvedené genderové ideologie vedou k tomu, že například modré a růžové kachličky na dětských záchodech jsou špatné, jak tyto dokumenty výslovně uvádějí, protože dětem vnucují stereotypní přijetí pohlaví, které by si dle autorů děti měly vybírat svobodně a na biologii nezávisle. Nesouhlasím s tím, že by takové zkratkovité ideologické výmysly měly v budoucnu mít právo ovlivňovat všechny děti - a rozumím tomu, že se toho řada lidí bojí. Ale mám strach i z toho, že se v těchto otázkách vytvářejí stále radikálně oddělenější nesmiřitelné skupiny, které spolu navzájem nekomunikují.

V USA loni vyšla diskutovaná kniha od konzervativního novináře Roda Drehera, která se jmenuje Benediktova cesta. Její teze je, že západní společnost je v hodnotovém úpadku. Autor píše, že církev už do veřejné debaty ani nemůže zasahovat, protože třeba kritizovat homosexuální manželství už se bere jako politicky nepřijatelné. Autor říká, že církev by se měla snažit především vnitřně opevnit a udržet si své hodnoty v rámci rodin a malých společenství. Tedy už ne formovat celou společnost, ale přežít. Myslíte, že k něčemu takovému církev směřuje i u nás?

Tohle je zajímavá diskuse, která se netýká jenom Ameriky. Je to zásadní otázka. Plně souhlasím s papežem Františkem, že cestou dál je větší důraz na čas a nikoliv na prostor. To znamená snažit se zůstat součástí společného prostoru a v něm se snažit o dialog, naslouchání a otevřenou argumentaci vlastních postojů. To, co zmiňujete, vychází z přesvědčení, že společnost je již natolik dezorientovaná a morálně vyprázdněná, že setrvávání v ní nemá smysl, dokonce je nebezpečné. Osobně tento pohled nesdílím a jsem rád, že papež František jasně říká, že vytvářet ghetta není řešením. Řešením je zachování jasných postojů a otevřenosti k dialogu, ve kterém jsme i jasně připraveni pojmenovat věci pro křesťana jednoznačně nepřijatelné. To ale neznamená, že by církev měla jít na barikády.

Aby církev vyšla z ghetta, může aspoň částečně přijmout to, co vy nazýváte genderovou ideologií - nebo by to znamenalo její konec?

Ideologie je vždycky svazující. Takže genderovou ideologii v žádném případě. Jiná věc je, jestli budeme připraveni pracovat s genderem jako se sociálně-historickým rozměrem biologického pohlaví, což samozřejmě ano.

Společnost se vyvíjí. Všeobecné volební právo ještě před sto lety neměl v Evropě každý, dnes je to pro nás něco samozřejmého. Je možné i to, že za padesát let si bude běžné, že každý bude rozhodovat o svém pohlaví. Může tohle církev někdy přijmout a zároveň přežít?

Že církev přežije, o to nemám žádný strach. To není otázka genderu, ale naší víry, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Otázka, jak se postavit k některým společenským tématům, je věc druhá. Ale úplná oddělenost genderu a pohlaví je něco, co jde proti podstatě toho, jakým způsobem realitu světa vnímá Bible. Neumím si přestavit, že by nezávislost pohlaví a genderu byla církev schopná přijmout. To je nereálné.

A je podle vás západní společnost v úpadku, jak tvrdí Dreher a říkají to další konzervativní autoři či kněží?

Západní společnost některé rysy úpadku má. Jeden z nich je to, že není schopná se reprodukovat. To je vždy charakteristika úpadku. To není otázka mého názoru, ale statistiky.

Tím, že se česká římskokatolická církev jasně vymezila proti Istanbulské úmluvě, vstoupila do politické arény. Do debaty se začali zapojovat lidé mimo ni, například exprezident Václav Klaus vedl veřejnou polemiku se zmíněným Tomášem Halíkem. Už to nebyl jen spor o úmluvu, ale o konzervativní a liberální hodnoty. Církev se tak zároveň zapojila do sporu, který přesahuje české hranice: na jedné straně stojí liberální proud reprezentovaný, řekněme, Evropou a na druhé straně konzervativní Rusko, které se prezentuje jako obránce tradičních křesťanských hodnot. Myslíte, že církvi zapojení do téhle debaty prospělo?

Vaše otázka je silně manipulativní, proto na ni nemohu odpovědět. Jestliže podle vás je na jedné straně liberální Evropa a na druhé straně konzervativní Rusko, tak je to charakteristika, se kterou já principiálně nesouhlasím. Nejsem přesvědčen, že celá Evropa je tím, co vy nazýváte liberální, to jsou jen některé proudy uvnitř Evropy. A jsem moc rád, že tu existuje diskuse Václava Klause a Tomáše Halíka. Je to intelektuální diskuse - a tu potřebujeme.

Říkáte, že katolická církev není striktně rozkročená, ale při pohledu zvenčí to tak vypadá. Jsou tu kněží jako Ladislav Heryán, který hraje na kytaru a zpívá písně od U2, a pak je tu Petr Piťha, který straší nadvládou homosexuálů. Kolik takových proudů v církvi je a v jakém poměru jsou zastoupené?

Myslím, že jste pojmenoval dvě krajní pozice. Já vnímám církev jako společenství lidí, kteří mezi těmito okraji existují a mají větší či menší afinitu k jedné či druhé straně. Ale není možné církev popsat jako nějakou politickou stranu, která obsahuje názorové platformy. Je to mnohem pestřejší společenství, témat v církvi je obrovské množství. Moje zkušenost je taková, že lidé v církvi spolu v některých věcech nesouhlasí, ale v jiných jsou si blízcí.

V čem může být katolická církev přitažlivá či relevantní pro dnešního mladého člověka?

Může být průvodcem při poctivém hledání smyslu života. Může být společenstvím lidí, kteří mladému člověku nabídnou autentické osobní svědectví a žitou naději, že existují hodnoty, které nejsou jen pragmatické. Může nabídnout zkušenost, že svět stojí na schopnosti milovat a že smrt není tím posledním, co je možné říci o člověku. Jenom takové hodnoty a jen život, který na takových hodnotách staví, dává dle mé zkušenosti  možnost uvěřit v perspektivu, která není jen sobecky individualistická, ale má potenciál společné naděje. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se nám to vůbec nedaří. Ale snažíme se o to. Třeba poslední biskupská synoda ve Vatikánu, z níž jsem se nedávno vrátil, byla právě o takovém doprovázení mladých lidí.

O čem jste ve Vatikánu mluvili?

Odhlasovalo se, že je potřeba mladým lidem naslouchat, protože se od nich můžeme dozvědět věci, které nevíme a které nám odkrývají hlubší pohledy na pravdu a lásku, kterou je sám Bůh a které pro nás můžou být nové.

Která myšlenka vás nejvíc inspirovala?

Velký požadavek na zapojení žen do všech úrovní života církve.

Padly i konkrétní možnosti?

To nás ještě čeká. Je tu jasný požadavek, teď se budou zpracovávat konkrétní možnosti.

Když jste byl před dvěma lety jmenován plzeňským biskupem, jedna novinářka se vás ptala, jaký byste chtěl dát svému úřadu obsah. Odpověděl jste jí, že díky zkušenosti vojenského kaplana a práci v armádě jste si zkusil vystupovat mezi lidmi, kteří se o náboženství a víru nezajímají A, že byste chtěl s nimi více navazovat kontakt. Daří se vám to?

Snažím se v tom pokračovat a doufám, že někdy se mi to i daří. Říkám si ale, že bych měl mít ještě asi větší odvahu.

Není v tom biskupský talár svazující?

Talár nosím, ale často mě lidé vidí i bez taláru oblečeného třeba i v riflích. Druhá věc je ale pověření ke službě církvi. Já věřím, že biskup je někdo, kdo má zodpovědnost za směřování církevního společenství, což je vždy spojeno s autoritou a nasazováním vlastní kůže, A to talár symbolizuje. Proto se ho nezříkám.

Viděl jsem záznam vašeho loňského vystoupení na konferenci TEDx v Plzni. Jak často taková „světská“ vystoupení podnikáte?

Minulý týden jsem například mluvil na akci Excelentní žena. S plukovníkem Eduardem Stehlíkem jsme tam byli mezi vystupujícími jediní dva muži. Mluvila tam například Lenka Bradáčová, mluvila i zpívala Chantal Poullain a další.

O čem jste mluvil vy?

O své zkušenosti v Bosně, která byla pro mě jako mladého člověka znejišťující a která mě naučila neuvažovat jen ve škatulkách, jak jsem byl předtím zvyklý. Například mnohé věci, které jsou velmi jednoznačně v našem prostředí spojeny s církví, jsou v jiném náboženském prostředí velmi nejednoznačné a relativní. Je potřeba se soustředit na to, co je základní, a být otevřený. To je to poctivé hledání.