Igor Lukeš: Nemohu Americe odpustit Rosenbergovy

Začátkem srpna 1945 vybuchly americké atomové pumy nad Japonskem, exploze ale v symbolické rovině otřásly i Moskvou. Sovětský svaz tehdy ve vývoji jaderných zbraní o mnoho délek zaostával. Stalin byl sice za války o vývoji bomby v Británii a Spojených státech skvěle informován, význam nové zbraně ale nedocenil. Po jaderném útoku na Japonsko svůj postoj změnil: uvědomil si, že bomba je symbolem moci, ale také průmyslové a technologické vyspělosti, a v ničem z toho nechtěl zaostávat. Koncem léta 1945, před sedmdesáti roky, se tak naplno rozběhl vlastní sovětský projekt vývoje bomby a tím i závody ve zbrojení. O tom, jak Sověti vyvíjeli první atomovou bombu, se dočtěte v novém vydání týdeníku Respekt. O okolnostech, které první roky souboje supervelmocí provázely, hovořil s Respektem historik Bostonské univerzity Igor Lukeš.

Uvědomil si Stalin alespoň po Hirošimě, jak mocnou zbraní je jaderná bomba?

Stalin až do konce života nevěřil, že nukleární zbraně další války mezi jadernými mocnostmi znemožní. Myslel si, že tak jako kdysi kulomet představoval jen mnohem efektivnější formu zabíjení lidí, tak ani atomové bomby nebudou víc než podobný posun. Což se nakonec ukázalo jako nesmysl, protože díky nukleárním zbraním k žádné válce mezi velmocemi až do rozpadu Sovětského svazu nedošlo.

Opravdu byly jaderné zbraně za studené války zárukou míru? Platí to i dnes?

Ohledně studené války je to jasné. K empirickým důkazům patří korejská válka, maďarská krize, stavba Berlínské zdi, karibská krize, srpen 1968 i opakované výbuchy nespokojenosti v Polsku — nic z toho nevedlo k ozbrojenému konfliktu mezi Východem a Západem. Bylo tomu tak částečně proto, že nukleární zbraně kvůli devastujícím účinkům skutečně nikdo nepoužije. Pokud jde o dnešek, nejsem si jist; přes všechnu šílenou ideologii kremelští komunisté dilematům zakletým do nukleárních zbraní rozuměli. Totéž bych netvrdil o Severní Koreji, možná ani Indii a Pákistánu.

Po druhé světové válce se uvažovalo o jejich zákazu. Kdyby se jej podařilo prosadit, byl by svět méně bezpečný? Nebo by se našlo jiné řešení, jak udržet mír?

Všechny iniciativy usilující o zákaz jaderných zbraní považuji za politickou perzifláž. Není prakticky možné, aby se suverénní státy jaderná tajemství „odučily“. Všichni by navzdory případným dohodám stejně podváděli. Zároveň by něco takového destabilizovalo celý svět. Možná bychom mohli najít „jiné řešení“ pro udržení míru mezi velmocemi nebo lokálními rivaly, ale muselo by být ještě pekelnější než to, co dnes existuje. Například biologické zbraně jsou ještě šílenější než nukleární hlavice raketové střely.

Stalin se tedy jadernými zbraněmi zastrašit nenechal. Nebál se jich, protože také tušil, že nebudou použity?

Ano. Dobře to ilustruje třeba berlínská krize: už v březnu, nejpozději v dubnu 1948 začala Ruda armáda omezovat přístup Spojených států do západního Berlína, což bylo porušení dohody z Postupimi, a Stalin musel vědět, že se situace může nepředvídatelně vyhrotit. Prezident Harry Truman se přece nemohl jen tak vzdat práva na přístup do Berlína. Stalin ale na jaře a v létě toho roku postupoval, jako by jednostranná nukleární převaha neexistovala. Podobně si počínal i v korejské válce, kterou zahájil, když povolil Severní Koreji přepadnout jih. Tak jako předtím v Berlíně, jednal, jako by nukleární zbraně neexistovaly.

Vyplatilo se mu to?

Vlastně ano. Když američtí generálové žádali Trumana, aby jim povolil použití nukleárních zbraní, prezident je odepsal jako blázny a přestal jim věřit. Začal podezřívat i zpravodajce a do Koreje raději poslal vlastní emisary, aby mu řekli, jak by reagovala Čína, kdyby Spojené státy použily nukleární zbraň. Na základě informací od svých soukromých informátorů použití nukleárních zbrani v Koreji vetoval. V tom smyslu Stalin správně vsadil na to, že zbraně tohoto typu jsou tak příšerné, že je po Hirošimě a Nagasaki nikdo nepoužije.

Sověti nicméně dokázali vlastní jadernou bombu vyrobit velmi rychle, první pokusný výbuch se uskutečnil už v roce 1949. Nedávno jste v České televizi řekl, že sovětský vývoj atomové zbraně přitom brzdila nedůvěra.

Měl jsem na mysli výměnu názorů mezi Stalinem a Berijou, který na sovětský jaderný program dohlížel. Stalina varoval, že to, co jim říkají jejich vědci o možnosti sestrojit atomovou bombu, může být západní trik. V podstatě Stalinovi naznačoval, že by je mohl všechny popravit. Stalin mu odpověděl v tom smyslu, aby je nejdřív nechal pracovat; zastřelit je mohou kdykoli. Paranoidní Stalin a Berija nevěřili tomu, čemu sami nemohli rozumět, a vědců se proto báli. Sovětská rozvědka často s nasazením životů svých agentů v Americe – manželů Rosenbergových, například – dodávala Moskvě průběžně informace o projektu Manhattan; Stalin jim ale nevěřil, protože je nechápal.

Začátkem devadesátých let vypukl spor mezi KGB a sovětskými fyziky, kdo je otcem bomby; jestli ji vědci vyvinuli sami podle mlhavého vzoru od tajných služeb, nebo jestli je bomba skutečně ukradená, okopírovaná. Pak by hlavní kredit připadal špionům.

Přirozeně ji vymysleli vědci, ale odpověď nemůže být černobílá. Vědci pracovali samostatně, ale informace, které dostávali, jejich pokrok urychlily. Nemuseli se pouštět do slepých uliček, protože věděli, že už je před nimi Britové a Američané prozkoumali a na konci narazili na zeď. Proto historik David Holloway v knize Stalin a bomba píše, že kdyby Berija vědcům nedodával žádné špionážní informace ze Západu, bombu by vynalezli sami, ale o rok nebo rok a půl později.

Sovětský jaderný projekt byl založen na práci vědců z gulagu. Jak píše Holloway, o jejich životě a osudech se mnoho neví. Lze alespoň říci, zda byly tehdy poměry v pracovních táborech už lepší než před válkou?

V mnoha ohledech byly horší. Tábory se začaly na jaře 1945 obrovským tempem plnit, přicházeli do nich vojáci Rudé armády, které postupující Sověti osvobodili z německého zajeti. Ve Stalinových očích to všechno byli zrádci, proto je posílal rovnou na Sibiř. Tábory byly přeplněné a jejich vedení mělo instrukce vězně upracovat je k smrti. Vědci ale přirozeně v takových podmínkách fungovat nemohli. Potřebovali laboratoře a mnohem lepší podmínky, včetně jídla. Nikdo se s nimi nemazlil, ale přece jen na tom byli mnohem lip než ti, jejichž další existenci si v Moskvě nepřáli, například zmínění sovětští váleční zajatci nebo zajatí vojáci wehrmachtu.

Zmínil jste manžele Rosenbergovy. Byla jejich poprava oprávněná?

Tenhle případ mě vždycky hrozně trápil, jsem zapřisáhlým oponentem trestu smrti. Je mi líto, že moje milovaná Amerika tyhle dva křehké intelektuály popravila.

Proč?

V americkém právním systému je velmi složité špiona soudit. Jeho obhajoba bude plným právem žádat důkazy, které žalobce musí soudu předložit, a zároveň musí říci, odkud jsou. Jenže většina informaci tohoto typu pochází z vlastních tajných zdrojů, které jsou často dále aktivní, a zpravodajci je proto nemohou u soudu předložit. Proto je v americkém systému tendence nejprve se chyceného špiona pokusit obrátit – aby dál předstíral, že je třeba ruský agent v Americe, ale ve skutečnosti pracoval pro Spojené státy. Jestliže se to nepodaří, drží ho ve vazbě, pokud to zákon povoluje, a snaží se zjistit, zda by ho nešlo vyměnit za nějakého jinde zadrženého Američana.

Jak se ta komplikovanost souzení špionů odrazila v procesu s Rosenbergovými?

Informace o jejich špionážních aktivitách pocházely ze supertajného programu Venona. Američané za války shromáždili matematiky a experty na rodící se kybernetiku a dali jim za úkol prolomit sovětský zpravodajský kód, pomocí něhož sovětská rozvědka vysílala ze svého hlavního stanu v New Yorku do Moskvy tisíce depeší. Když se to se zpožděním částečně podařilo, vyšly najevo mimo jiné šokující informace o amerických atomových špionech. Na seznamu byla i jména manželů Rosenbergových.

U soudu se tedy nesmělo zveřejnit, odkud ty informace jsou?

V tom byl právě problém. Sověti by svůj kód a cely komunikační systém okamžitě změnili. Obžaloba tedy v podstatě nemohla před soudem splnit úkol, a tak jen soudu tvrdila: věřte nám, tohle jsou špioni. My k tomu máme svědky a částečně též důkazy, ale nechtějte, abychom všechno zveřejnili. Tím se ovšem vytvořila příšerná atmosféra, po níž mnoha lidem zbyla pachuť v ústech. V Praze probíhal proces se Slánským a všechny ostatní hrůzy, Rajk už byl v Maďarsku odsouzen a předtím se konaly procesy v Albánii, Rumunsku, Bulharsku. A do toho přišli Rosenbergovi; z hlediska Sovětského svazu to byl dárek z nebe. Moskva konečně mohla odvést pozornost veřejnosti od poprav v Praze a jinde a ukázat prstem na popravy, které se chystaly v Americe.

Do karet jim hrálo právě to, že žalobce v případě paní Rosenbergové nepředložil dost přímých a konkrétních důkazů. Navíc se pak ještě ukázalo, že její bratr a hlavní svědek proti ní, David Greenglass, vinu vlastní sestry zveličil, protože tím chránil svoji manželku, která byla do sovětské špionážní sítě také aktivně zapojena. V dnešní době by něco takového nemohlo u amerického soudu projít.

Nicméně Rosenbergovi špionáž skutečně prováděli.

Samozřejmě, ale u soudu se to v některých případech dostatečně neprokázalo. Ani jedna ze stran nepostupovala dost upřímně.

Tedy nejen obžaloba, ale ani obhajoba?

Obhajoba tvrdila, že stát neprokázal vůbec nic, že paní Rosenbergová je naprosto nevinná a jde na elektrické křeslo jako světice a jen proto, že je zásadová a spravedlivá. To nebyla pravda, ale vytvořila se představa, že ji žalobce, tedy stát, vydírá. Žalobce jí totiž naznačil: buď budete svědčit proti ostatním členům sítě, a pak dostanete trest vězení. Nebo se zatvrdíte a budete mlčet; v tom případě vás budeme považovat za jeden z pilířů celého systému. A ona jim důkazy nedala. Šla na elektrické křeslo, ze kterého se mohla jedním slovem zachránit. V popravčí cele byl telefon s linkou na guvernéra státu New York, kterému by stačilo zavolat a všechno by se zastavilo. Ona to ale neudělala.

Jaké byly jejich motivy a jaký trest by měli dostat?

Špionáž proti vlastní demokratické zemi ve prospěch totalitního Sovětského svazu je zvlášť zavrženíhodný a odporný zločin. V kontextu druhé světové války ale situace vypadala jinak, jevila se odlišně nejen Rosenbergovým. Prezident Roosevelt nebo Churchill systematicky vlastním lidem o sovětském systému lhali, jen aby udrželi jednotu protihitlerovské koalice a nacismus porazili. Co se týče trestu: není pochyb, že všichni odsouzení byli sovětskými špiony. Problém je v tom, že kvalita u soudu předložených důkazu v případě paní Rosenbergové nedosáhla té úrovně, kdy trest smrti je nejen legální, ale též morální.

Hodnotí je dnes Amerika shovívavěji, třeba jako odpůrce války?

Vyšly desítky knih, které Rosenbergovy a jejich kolegy oslavuji jako čisté oběti. To je nesmysl. Přesto bych neodmítl verzi, že se oni a lidé v jejich kruzích snažili zajistit rovnováhu sil mezi oběma tábory. Věřili, že po Západu by měl mít nukleární tajemství taky Stalin. Jejich tragedií je, že k dosažení cíle se spikli proti své svobodné zemi ve prospěch vražedného komunismu. Kdosi jednou řekl o Benešově víře ve Stalina, že kdo chce jíst s ďáblem, musí mít dlouhou lžíci. Tohle platí v ještě větší míře pro Rosenbergovy. Jejich cíl mohl být dobrý, ale cesta k němu byla tak nemorální, že jeho etickou hodnotu předem zničila.