Anatomie učitelského fiaska: vybírat už můžeme jen ze špatných cest

Kdo způsobil akutní nedostatek učitelů a riziko, že brzy bude učit každý, kdo půjde okolo školy a nechá se přemluvit? Jednou z hlavních příčin je zákon o pedagogických pracovnících, který po učitelích požaduje velmi specifické magisterské vzdělání v oboru. Jeho mentalita totiž odpovídá přinejlepším konci devadesátých let.

Jenže od té doby se svět práce, a to i té učitelské, zásadně proměnil, takže paradoxní důsledky jsou logické – zákon, který chtěl zaručit vyšší kvalitu učitelů, nás dovedl do situace, kdy učí i lidé s velmi nízkou úrovní kvalifikace. Zároveň jde o názornou ukázku, jak vypadá špatně dělaná vzdělávací politika. Bez vize, bez vyhodnocení možných důsledků, bez ohledu na realitu škol a ovlivněná skupinovými zájmy.

Když v roce 2014 parlament po deseti letech dohadů a odkladů uvedl v platnost zákon, který měl zajistit, že všichni učitelé budou mít magisterské vzdělání v oboru, měla každá ze skupin, které jeho podobu mohly ovlivnit, svoje vlastní zájmy. Jinak znesvářené pedagogické (a učitelské) fakulty se semkly za zákonem do jednoho šiku. Vzhledem k dlouhodobému podfinancování v něm viděly šanci získat monopol na učitelské vzdělání a s ním více peněz. Monopol získaly, peníze nikoli. Školští odboráři zákon zase podporovali s argumentem, že když budou všichni učitelé vysokoškoláci, bude snazší dosáhnout zvýšení jejich platů. A podstatná část učitelů to viděla tak, že když oni trpěli pět let na peďáku, proč by někdo měl mít cestu k učitelské profesi snazší.

Tehdejší jednání poslaneckého školského výboru bylo tristní přehlídkou neznalosti a laických názorů, kterých byly plné noviny. Že od lékaře bez vzdělání by se taky nikdo ošetřit nenechal; že učitelé měli na doplnění vzdělání dost času, tak jaképak řeči; že je třeba skoncovat s tím, že učí kdejaká družinářka. Nikdo neřešil, zda jsou dostatečné kapacity pedagogických fakult, kde měli učitelé dálkově dostudovat. Nikdo neřešil, že s probíhající inkluzí je třeba více učitelů, ale zákon způsobí jejich úbytek. Nikdo neřešil, že profese se proměnila a ve škole jsou mimořádně užiteční lidé, kteří mají i praktické zkušenosti z jiných profesí, že učitelství přestává být celoživotním povoláním. Nikdo neřešil, že na základní školy přijdou silnější populační ročníky a na prvních stupních bude potřeba více učitelů. Přitom právě pro ně byla nastavená nejpřísnější restrikce (nutnost absolvovat dálkově celé pětileté studium primární pedagogiky). Většina aktuálních problémů byla už tehdy předvídatelná. Přesto byl zákon přijat. Platí od 1. ledna 2015.

O tři a půl roku později jsme v situaci, kdy počet učitelů odcházejících do důchodu jednoznačně převažuje počet nových učitelek a učitelů, kteří přicházejí z fakult. Šest z deseti absolventů odchází mimo obor. I ti, kteří do škol nastoupí, velmi často odcházejí během prvních dvou let praxe, protože nejsou spokojeni s prostředím, mizivou mírou podpory a platem. Nejčastěji mají pocit, že na fakultě se o reálné pedagogické práci nic nedozvěděli a pak byli bez pomoci hozeni do vody, tedy přesněji do dramaticky se měnících škol.

Odhad počtu chybějících učitelů se pohybuje okolo deseti tisíc, ministr školství mluví o potřebě získat až šestnáct tisíc nových učitelů. Což je zcela mimo reálné možnosti současných fakult. Platy se sice zvyšují, ale při vší snaze je to přinejlepším cesta, jak zastavit odchod těch mladších. Rozhodně nejde o částky, které by do profese přivedly někoho nového, zkušeného, nebo přiměly vrátit se někoho, kdo dříve odešel. A do důchodu se chystají další tisíce učitelek.

Zprávy od ředitelek a ředitelů jsou jednoznačné: „Dřív jsem si vybíral podle kvality. A když ten člověk měl diplom z peďáku, byl to pro něj bod navíc. Dneska řeším jenom ten papír.“ Během loňského roku se situace dále zhoršila, a tak dnes školy berou opravdu kohokoliv, kdo je ochoten učit. Vracejí se důchodci, ale běžní jsou učitelé bez jakéhokoli pedagogického vzdělání či kurzu. Ředitel prostě jen inspekci vykáže, že na jeho pracovní inzeráty se nikdo nepřihlásil. Za každou družinářku, která je ochotná převzít třídu na prvním stupni, je vedení školy vděčné. Zpětný náraz zákona, který chtěl prostředky minulého století, tedy restrikcí a stavovskými pravidly, udělat z učitelské profese prestižní povolání, přišel opravdu rychle.

Otázka samozřejmě je, zda by k této krizi nedošlo, kdyby zákon přijat nebyl. Došlo, jen by pravděpodobně byl nedostatek učitelů o pár tisíc nižší. Ale hlavním problémem je, že zákon profesi a získávání pedagogické kvalifikace zabetonoval a znemožnil nastartovat programy, které by opravdu mohly pomoci. Například možnost sestavit si požadovanou pedagogickou kvalifikaci jako puzzle pomocí akreditovaných kurzů.

Ty totiž učitelé - na rozdíl od běžného dálkového studia na fakultách - vnímají jako užitečné a přínosné. A jejich absolvování se dá lépe sladit s každodenní prací ve škole. Nebo připravit program, který by umožňoval lidem z praxe, kteří ve třiceti čtyřiceti chtějí pár let učit, využít znalost svého oboru a pedagogickou kvalifikaci si doplnit přímo na škole.

Nemáme ani program učitelských mentorů a podpůrných profesí, který by udržel ve školách čerstvé absolventy a starší pedagogy motivoval k dalšímu vzdělávání. Přitom u nás takový existuje, jmenuje se Pomáháme školám k úspěchu a financuje ho soukromá nadace na velmi omezeném počtu zhruba dvaceti základních škol. A mimořádně se osvědčuje. Stát však zatím neprojevil zájem se z jeho zkušeností poučit.

Máme jen zákon, který profesi zabetonoval a mimořádně názorný příklad, jak nekvalifikovanost politiků spolu s krátkozrakými skupinovými zájmy odborů, fakult a části učitelů přivedly tuto společnost do opravdu vážných problémů, které už v tuhle chvíli vlastně nemají dostupné a rychlé řešení. Vybírat můžeme už jen z několika špatných cest.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin