Syn stínu

„Pronásledovat ji začal na jihu v Dalbotnu. Obloha byla jako vymetená a ranní červánky se rděly nejtemněji, jak to zima svede. Muž se pustil loukou za humna a vyrazil na sever přes Ásary k Malému Bjargu. Tam ještě po sněhové bouři nebylo ani památky. Když došel až sem, zachytil na hřebeni vrchoviny pohyb. Zalovil v kapse, vytáhl dalekohled, rozložil ho a přiložil ke zdravému oku: Vskutku nebylo pochyb! Pelášila si to tam ďáblova schovanka.“

Jevištěm příběhu bylinkáře Fridrika B. Fridjónssona, pastora Baldura Skugassona a retardované dívky Abby je převážně promrzlý a zasněžený Island, v lednu roku 1883. Dá se to tak říct, ale bylo by to vlastně nepřesné. Hrdinů je tu ve skutečnosti víc. Kromě jiného jedna ryšavá liška. Také samotná, drsně krásná i nebezpečná země, je tu rozhodně něčím víc, než jenom pouhým jevištěm. I ona patří k hrdinům vyprávění.

Hlavní dějovou linkou knihy je lov v zimní krajině. Jeden muž, jedna liška. Nic férového to ovšem není, a jak by také mohlo. Muž je pochopitelně ozbrojen. Něco se ale zvrtne. Proti muži a jeho pušce nakonec nestojí zdaleka jen liška. Kdo je tu vlastně šelmou, kdo lovcem a kdo lovnou zvěří?

Příběh je to jednoduchý, až průzračně čistý. Nebudu psát, že se jedná o jednoduchost pouze zdánlivou. On jednoduchý opravdu je. V tom nejlepším slova smyslu. Má geniální jednoduchost pohádek a legend. Stejně jako ony nabízí hlubokou jednoduchost podobenství, nabitou množstvím významů. Činí tak krásným jazykem, střídmým a přesným. Bez jediného zbytečného slova. Jazykem skutečného básníka, který pro vás se zdánlivou (tady ten výraz opravdu musím použít) samozřejmostí vykouzlí nový svět se vším všudy. A pak vás bezpečně a téměř nepozorovaně dostane tam, kam chtěl. Ani si nestačíte uvědomit, jak to udělal.

Autorem knihy „Syn stínu“ je Sjón. Islandský spisovatel a básník střední generace (vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurdsson, narozen 1962), známý především jako dvorní textař zpěvačky Björk. Za texty písní k Trierovu filmu Tanec v temnotách byl dokonce nominován na Oscara. Pro nás může být bezpochyby zajímavý i jeho vztah k české literatuře. Je znalcem a obdivovatelem např. Bohumila Hrabala, Vítězslava Nezvala a dalších českých básníků.

V doslovu ke knize Helena Březinová, která je zároveň její překladatelkou, vysvětluje a před čtenáři jaksi obhajuje právě onu „zdánlivou jednoduchost“ textu. Kromě upozornění na všechny možné literární i mimoliterární souvislosti a odkazy zdůrazňuje, jak je kniha svojí podstatou vlastně punková, podvratná a podobně. Chápu, že tím chtěla zvýšit její čtenářskou atraktivitu. Zdá se mi, že zbytečně. Kdybych si byla náhodou přečetla doslov dřív než knížku samotnou, spíš by mě to trochu odradilo. Ale to už je celkem detail. Podstatné je, že ji přeložila.

A ještě něco na závěr, když už jsme u toho Islandu. Máte-li rádi temnou až horovou atmosféru tamních báchorek, vřele doporučuji knihu islandských pohádek a legend „Mrtvému nože netřeba“ (z originálu Jóna Árnasona vybrala a přeložila Ilona Gottwaldová, vydalo Argo).

Stín stínu, Sjón, nakl. 108  stran, z originálu Skugga Baldur přeložila Helena Březinová

Irena Dousková, (nar.1964 v Příbrami), vystudovala Právnickou fakultu UK, pracovala jako novinářka, nyní je na volné noze. Žije v Praze. Z jejích knih: Goldstein píše dceři, Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, O bílých slonech a další. Podle knih Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák vznikla stejnojmenná divadelní představení.