Protivný pán

Přestože se v případě Jeana Claira jedná o pána nanejvýš kultivovaného, uměnímilovného a klasicky vzdělaného, vůbec nepochybuji o tom, že mnoha dnešním, zdaleka ne jenom českým čtenářům, protivný bude. On osobně anebo přinejmenším jeho kniha, pokud by po ní náhodou sáhli. Ostatně sám ji nazval „Protivný deník“.

Někdejší dlouholetý ředitel Picassova muzea, patří k předním francouzským teoretikům umění. Ve svých dílech se zabývá řadou slavných osobností francouzské i světové moderny (Duchamp, Klimt, Picasso, Cartier-Bresson). Z jeho prací věnovaných teoretickým úvahám týkajícím se oblasti estetiky a výtvarného umění vyšly v češtině například Úvahy o stavu moderního umění (1983) či Odpovědnost umělce (1997). Kromě toho je autorem několika svazků deníkových záznamů. K nim patří, jak je patrné již z názvu, i knížka Protivný deník. Zejména jeho deníkové záznamy bývají označovány za provokativní či kontroverzní. Také Clairův český vydavatel, Společnost pro studium demokracie a kultury, využil této jeho pověsti.

„Chcete se seznámit s názory skutečného konzervativce, s nepopulárními a politicky nekorektními úvahami vytříbeného francouzského estéta, pro kterého je moderní doba především synonymem kulturního úpadku a zpovrchnění?“ klade čtenářům sugestivní otázku hned na obálce knihy.

Je zřejmé, že zmínka o politické nekorektnosti, má především přitáhnout naši zvědavost a špetku (třeba i malinko zlomyslné) pozornosti. Clairovy osobité úvahy, přesné postřehy, odvaha k „protivnosti“ i brilantní jazyk, si ji plně zaslouží. Pro mě osobně zvlášť provokativní nejsou. Leda snad v tom smyslu, že si již pomalu zvykáme, nazývat provokací téměř každý názor, který se pohybuje jinde než v širokém řečišti uvolněného a poněkud rozbředlého postmoderního relativismu. Jistěže nemusíme souhlasit se vším, co se tu píše. Je to ovšem každopádně velmi osvěžující čtení. V českém prostředí, kde jsou jakékoli inteligentní projevy skutečného, kultivovaného konzervatismu opravdovou vzácností, pak dvojnásob.

„Jelikož jsem si takto osvojil pravidla primitivních lovců a sběračů, vůbec se mi nelíbila pravidla trhu, která se od 90. let začala prosazovat a vnucovat nám předpisovou vagínu a normalizované ohanbí, všude vyholené tělo bez tajemství, bez vůně a zápachu, připomínající lysé a růžové pokojové zvířátko. Kde se bere ta mánie včechno holit, ta nenávist k fyzickému? Proč se ženám při osvobození v roce 1944 holily hlavy – ke zhanobení, k diminutio capitis?“

Všechno ukázat, protože není co skrývat. Protestantská mentalita výkladních skříní amsterdamských bordelů, ještě posílená pokrokářským záměrem Panoptika podle Benthama. Je to i vojenský přístup k věci; voják musí všechno vidět i uprostřed noci. Všichni vidí všechny, a všechno se musí vidět najednou. Skleněné zdi, skleněné fasády, projektory. Laboratorní prostředí, kde se pod mikroskopem do nejmenších detailů zkoumá lidský živočich. Operační pole, na kůži ani chlup, žádné soukromí. Obrovský skleněný žalář, který pojme celou společnost.“

A na závěr snad ještě maličkost pro potěchu nenapravitelných tabakistů.

„Popravdě řečeno jsem se s podobnými příkazy a pohrůžkami jako na dnešních balíčcích tabáku setkal jedině v nacistických publikacích z 30. let věnovaných hygieně rasy. Hitler nekouřil, nepil, byl vegetarián a repertoár gest tohoto hygienického člověka byl k politování chudý. „Povinnost být zdravý“, k níž jsou občané moderních demokratických zřízení neustále voláni, nakonec začne nepříjemně připomínat rozkazovačný tón Heilkunde a totalitních praktik v německé Třetí říši.“

Protivný deník, Jean Clair, nakl. Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, překlad Pavla Doležalová

Irena Dousková, (nar.1964 v Příbrami), vystudovala Právnickou fakultu UK, pracovala jako novinářka, nyní je na volné noze. Žije v Praze. Z jejích knih: Goldstein píše dceři, Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, O bílých slonech a další. Podle knih Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák vznikla stejnojmenná divadelní představení.