Začalo to souborem prací Osipa Mandelštama, kterou pod názvem Prózy vydal počátkem devadesátých let Odeon. Tyhle Mandelštamovy básnivé texty, manifest Úsvit akméismu, črty a eseje jsou čtenářské oříšky, texty komponované dle zásad zmíněného literárního směru, ale často také texty, které vytyčený směr podvádějí a svobodně si letí.
Trochu mi připomínají texty Richarda Weinera. Jsou nepřístupné, oblétají vás jak chvějné postavy, které jste v mládí okem svým kalným zřeli, přesto si na nich zuby – pokud včas zastavíte – nevylámete. Když říkám včas, myslím tím těsně před koncem, před esejí o Božské komedii. V ní Mandelštam před veverku, která s Dantem nemá žádnou větší zkušenost, navalil kámen, a zuby letěly ven. Ale četl jsem.
Vykašlal jsem se na smysl i na kompozici a soustředil jsem se na jediné – na lásku, na víru, na přesvědčení, na důvěru, na intimní vztah, který má Mandelštam k textu Božské komedie. Ale houby! Jakýpak text. Nesledoval jsem vztah k textu Božské komedie, ale k Božské komedii. Ale houby. K božské komedii. Ale houby. K bohu. K Textu. A Mandelštam, jeho láska, jeho vášeň byla tím, co mne poprvé v životě pohnulo, přesvědčilo – otevři to. Čímž nemyslím listování.
Kapitola druhá: Akademia zrovna vydala Božskou komedii v novém překladu. A Mikeš je božský, to se musí říct.
Kapitola třetí: čekání na sílu, na odhodlání.
Kapitola čtvrtá: chřipka, mrcha, a po prvních smrkancích ten posvátný okamžik, uchopení knihy. Snad nikdy jsem knihu nebral do ruky s takovou nejistotou, s nedůvěrou ve své schopnosti a trpělivost. Otevřít ty desky znamenalo zasunout klíč. Není moc knih, k nimž se iniciační terminologie hodí tak dobře jako k Božské komedii. Pociťoval jsem závažnost situace, rizika svého chování, ano, otevřít Božskou komedii je rizikové chování. Můžete se nakazit. Zahráváte si. Vodíte za nos Beatrici? Nemyslete si.
Kapitola pátá: když jsem začal přemýšlel o tomhle sloupku, hned mi bylo jasné, že musím promluvit právě o Božské komedii. Smyslem této rubriky přece je tlumočení čtenářského zážitku. A já už roky neměl větší. Byl to můj první hluboký, skutečný zážitek s poezií.
Kapitola šestá: jak se rodí zážitek?! Složitě. Koukal jsem do toho a nelezlo mi to do hlavy. Celý život čtu prózu. Netahám z ní za vlasy pouze významy, nesekám tomu ruce a nohy jenom proto, abych se rychle prosekal k příběhu, dokážu se ponořit do hloubky, do rytmu, ale v zásadě čtu neuroticky, rychleji než jak by se měly číst ty hrozné básničky. Takže Dante nikoli. V duchu nikoli. Moc rychle. Významy utopené. A pak se stalo to, proč tohle celé píšu, proč jak naivní hlupák mluvím o notoricky známém textu.
Kapitola sedmá: stal se zázrak. Uslyšel jsem hlas! Nahlas. Prozaicky: četl jsem to nahlas, to Peklo, sám, ani nevím jak. No a díky tomu to byl zážitek. Pápá Tinky Winky, pápá LaaLaa, pápá neurotické čtení. To bych si jazyk ukroutil! Musel jsem zpomalit. A zároveň to všechno dalo smysl.
Kapitola osmá: bylo to jako sen. Po chřipce jsem už Božskou komedii otevřít nedokázal. Leží vedle mě, dívám se na ni, a ty její desky – u žádné knihy nebyly tak pevně sevřené. Leží vedle mě, monumentální, krásná. Ale já už vím, co v ní mám. Vážím si tě, Božská komedie! Budeme spolu do konce života!
Božská komedie, Dante Alighieri, 2009, nakladatelství Akademia, překlad Vladimír Mikeš, 600s
David Zábranský studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008.
Již brzy vyjde v nakladatetství Argo spisovatelova nová kniha Edita Farkaš/Konec sebelítosti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
