Moje šílené století

Nepříliš diplomaticky přiznávám, že první knihu pamětí Ivana KlímyMoje šílené století jsem si vzala s sebou na dovolenou hlavně proto, že je hodně tlustá (tedy obsáhlá, abych se přece jenom vyjadřovala aspoň trochu diplomaticky) a že ji hned tak nepřečtu, vydrží mi na hodně dlouho. A taky z úcty k autorovi – až se po prázdninách setkáme v PEN klubu, budu mu moct říct, že jsem s velkým zájmem četla, přečetla, případně čtu jeho knihu. Fakt, že všechny knihy Ivana Klímy čtu se zájmem, ráda a jedním dechem, byl jako důvod až třetí v pořadí.

Předpokládaný obsah knihy mě spíš odrazoval. Druhá světová válka, koncentrační tábor, opojení komunismem, vystřízlivění, osmašedesátý rok… jistě, mladí lidé o těch věcech nic nevědí a měli by vědět, tak ať si to přečtou, jistě, byly to hrůzy, které se snad už nebudou opakovat, ale já to přece všechno vím…

A pak jsem knihu otevřela a přečetla ji jedním dechem od začátku do konce. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, o nichž jsem do té doby neměla ani tušení, ale hlavně jsem si přečetla strhující příběh slušných a hodných lidí v době, již za hodnou a slušnou nemůže označit ani ten největší optimista.

V paměti mi utkvělo několik obrazů: malý kluk z dobré rodiny (možná trochu zhýčkaný a rozmazlený) se najednou octne někde (v Terezíně!) a poprvé v životě má hlad, najednou není samozřejmé, že každý večer bude usínat a každé ráno se probouzet s maminkou, lidé kolem něj mizí a on neví kam – ale tuší.

Nebo o pár let později a v jiné totalitě: mladý muž z dobré rodiny, student, musí najednou živit rodinu, i když vůbec neví jak. Jeho otce, úspěšného vědce a vynálezce, zatkla státní bezpečnost (jen hodně mladý čtenář by se asi zeptal proč – pronic zanic, jako všechny) – a on se musí postarat o maminku a bratra, maminka přece nemůže pracovat (i starší čtenář se možná zeptá proč, ale tak to prostě je, muž přece musí chránit ženy před krutou skutečností).

Nebo do třetice veselejší obraz: tentýž mladý muž jede se svou přítelkyní na literární konferenci do Domažlic a poprvé tam spolu mají zůstat přes noc – jenže nezamluvil dopředu nocleh, skončí na evangelické faře – asi není nutné dodávat, že každý v jiném pokoji – a první noc je zároveň poslední. Já vlastně nevím, jestli je to veselejší obraz – tomu mladému muži tehdy asi moc do smíchu nebylo.

Možná bych měla psát taky o ideologii, ta v knize hraje neméně důležitou roli než život – jenže já čtu radši o životě. A navíc jsem knihu četla na pláži v jižní Francii, a když bylo ideologie moc, tak jsem prostě zavřela oči, nastavila tvář sluníčku, poslouchala šplouchání vln Středozemního moře a uvědomovala si, jaké mám štěstí, že jsem sem mohla přijet a že se zase můžu vrátit domů a těšit se na další díl Klímových pamětí, který bude vyprávět o životě po roce 1968.

Markéta Hejkalová (nar. 29. února 1960) – spisovatelka (autorka románů Kouzelník z Pekingu, Slepičí lásky, Vždycky jedna noc a knih faktu Fin Mika Waltari nebo U nás v Evropě), překladatelka finské literatury (hlavně Mika Waltari a Arto Paasilinna), nakladatelka, pořadatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a místopředsedkyně Českého centra PEN klubu.