Lodě a bárky Moniky Kompaníkové
Slovenská prozaička vydala knížku ve výrazném růžovém přebalu, obsah ale není žádná „růžová knihovna“ pro slečny. Ač je hlavně o dětech, není pro děti. Piata loď je próza, která se místy hodně zařezává do masa, byť je vyprávěná převážně z perspektivy dvanáctileté holky.
Knihu Piata loď vydalo nakladatelství Knižní klub (Koloman Kertész Bagala) a je to třetí próza slovenské autorky Moniky Kompaníkové. Povědomí o nové slovenské próze je v Čechách slabší než naopak a zajímavé je také to, že na Slovensku se prodávají české knihy přímo, zatímco několik nejznámějších slovenských autorů vychází v Čechách už v překladech (např. Michal Hvorecký). Četl jsem slovenskou beletrii po delší době, ale začetl jsem se rychle a neznámá slova si domýšlel podle kontextu. Myslel jsem si, že ze starých federálních časů mám slovenštinu více v uchu a že neznámých slovíček bude méně. Asi je to dost rozšířená představa, že my starší české ročníky „umíme slovensky“, ale po rozdělení státu se kontakt s živým jazykem pro mnohé úplně přerušil a slova mizí z paměti, o slovenské gramatice ani nemluvě. Nevím, jestli je někde na internetu česko-slovenský slovník, někdy bych se býval s chutí podíval.
Piata loď je moderní próza napsaná s velkou empatií, příběh dětského „dobrodružství“, ale ne jako z dětských televizních seriálů. Svět dospělých, viděný zdola dětským pohledem. Svět dětí i s tím, co dospělí nevidí. Citlivý zánam všedních dnů lidských mláďat, která se kolikrát na ulici cítí ve větším bezpečí než doma. Hledají záchranné čluny mezi pohádkami a skutečným světem, do kterého jsou zatahována, ať chtějí nebo ne.
Text je komponovaný do krátkých bloků, vyprávění v ich formě střídavě přeskakuje z minulosti do přítomnosti, přičemž převažuje období začátku 90. let z vypravečské perspektivy 12-ti leté Jarky. Ze střípků skládá autorka mozaiku prostředí, panelového sídliště na okraji Bratislavy, krátkými epizodami ho rozhýbává a oživuje vykreslenými figurami, převážně dětskými hrdiny. Pohled dítěte je tu přitom důležitý. V tom, jak s účastí a pochopením bere své vrstevníky či mladší děti a v tom, jak vnímají svět dospělích, rodičů, sousedů, učitelek. V tom pohledu je odstup, bázeń, snad respekt, ale hodně často chybí láska a důvěra. Z mikroosudů dětských hrdinů se posléze dozvídáme více a sestavujeme si obrázek dětí různým způsobem vymknutých z rodin, sledujeme dětské party potulující se po sídlišti, potkáváme sebepoškozujícího se chlapce, který si vráží špendlíky pod nehty a maminka ho vláčí po psichiatrech, dozvídáme se o dvou sourozencích – dětech alkoholiků, kteří po večerech shánějí maminku po hospodách. Šedé anonymní sídliště je přitom prostředí, které schová mnohé a sama hlavní hrdinka se v něm pohybuje nenápadně jako myška, je pro ni domovem, i když neutěšeným, je to místo, které dokonale zná a umí unikat nástrahám.
Malé Jarce chybí láska a teplo domova stejně jako mnohým jejím kamarádům ze sídliště. Spolužáci ji obdivují, protože může chodit venku, do kdy chce, nikdo ji neshání, nevolá domů. Pro ni je to však nechtěná svoboda a měnila by ráda za fungující domácnost s maminkou a tatínkem. Jejímu vztahu k matce je věnováno asi nejvíce místa. Nesmí ji oslovovat mami, ale křestním jménem. Lucie je totiž velmi mladá na to, že má dvanáctiletou dceru, a tak si Jarka kolikrát připadá jako její mladší sestra nebo kamarádka. Lucie otěhotněla v šestnácti, otec neznámý, Luciina matka vzala dceru na milost a nechala ji u sebe bydlet nějakou dobu s miminem, ale pak ji nekompromisně vystěhovala a začíná se seriál stěhování po podnájmech a bytech různých Luciiných známých, mužů i žen. Jarčiny vzpomínky na tohle období jsou často traumatické. Nakonec se Jarka s matkou vrací k nemocné babičce, které však nesmí říkat babičko, ale Ireno. Ta po dvou letech umírá a malá ji nalezne zkroucenou v koupelně. Je to její první setkání se smrtí. Zavolá zkušeně policii i záchranku. Od té doby bydlí s matkou v baččině bytě relativně spokojeně, až na to, že Jarka kolikrát tráví večery venku nebo na chodbě, kde před sousedy předstírá, že hledá klíče nebo si zavazuje u botníku tkaničku. Nechce, aby všichni viděli, že nemůže domů, protože dveře jsou zevnitř zamčené a matka má uvnitř nějakého muže. Jarka obstarává nákupy, matka Lucie je buď v práci nebo pryč a s dcerou komunikuje minimálně a často jen na dálku prostřednictvím vzkazů načmáraných na kouscích papíru. Jarka touží po pravém domově, po pohlazení, po normální mateřské lásce, ale dostává se jí jen přehlížení od věčně unavené a podrážděné matky, nebo dokonce osahávání od jednoho z nepravidelných nočních návštěvníků jejich domácnosti.
Protipólem panelového sídliště je pro Jarku zanedbaná zahrádka zděděná po dědovi, manželu babičky Ireny. Ten emigroval v osmdesátých letech do Rakouska a zahrada po něm zbyla, aniž by se o ni Irena nebo Lucie postaraly. Vetchá zahradní chatka je pro Jarku modrou loďí, bárkou na moři, představuje si zahradu jako bezpečnou oázu, ve které kotví vysněná loď. Utíká do ní před šedí paneláku, má tam své dětské poklady, dokonce také vždy něco k snědku a i když nekosená tráva dělá ze zahrádky spíš džungli, pro Jarku je to jiný svět, kde může potkat kočku, psy, zkoumat zvířata v trávě a rostliny.
V této roztříštěné kompozici, asi v polovině knihy, nenápadně vzniká motiv, příběh, který se později ukáže jako ten nejvíc nosný, aspoň pokud jde o souvislý děj. Jarka před nádražím, nedaleko zahrádkářské kolonie, pohlídá kočárek s dvojčaty neznámé paní. Ta zmizí v podchodu a když se ani pod dvou hodinách neobjeví, zrodí se v hlavě malé Jarky bláznivý plán, spíše tak nějak postupně vyplyne ze situace. Dva kojence Jarka odveze do zahradního domku a rozhodne se, že se o ně bude starat. Když jí dojde sunar a plínky z tašky u kočárku, chodí kupovat mléko a vše potřebné za peníze, které jí nechala matka na jídlo. Po dvou dnech se k ní přidá asi osmiletý kluk, kamarád ze sídliště Kristián, který právě utekl z domova. Jarka jako starší a zkušenější řídí tuto podivnou „domácnost” a když dojdou peníze, kradou spolu s malým Kristiánem v samoobsluze mléko a sušenky. Když je nejhůř, pokouší se Jarka vloupat do okolních zahradních chat a získat něco k snědku. Z celého příběhu s „adoptovanými” dvojčaty jde úzkost a chvílemi i bezvýchodnost. Šílenost svého počínání si uvědomuje i Jarka.
Pohybuje se vyhládlá a unavená mezi sídlištěm a zahradou, zmámená pocitem jakéhosi zmateného mateřství, poháněna touhou dávat lásku dvěma maličkým bezmocným dětem, lásku, kterou ona sama nikdy nedostávala, ačkoli po ní toužila a touží stále. Když jedno z dětí onemocní, její maličký parťák se po pár dnech na útěku zalekne a vrací se domů a celá historka už nabírá hrozivý spád, Jarka nakonec nemocné miminko v tašce odnese domů, položí ho vedle spící Lucie, své matky a uteče…
Při čtení mi přicházely různé literární asociace, i když ne ve smyslu srovnávání textů či autorů. Motiv stěhujících se dětí, traumatizující postrádání pevného domova, které pronásleduje jedince až do dospělosti, je v ranných textech Trumana Capoteho. Rozdrobená kompozice a střídající se časy, citlivost a jistý „ženský” smysl pro detail mi připomněly texty Zuzany Brabcové. Taky jsem si vzpomněl na Jana Balabána, asi v tom smyslu, že kde Monika Kompaníková vyprávění končí, u dospívajících dětí, které toho prožily víc než by na svůj věk měly, že to je ten moment, na nějž jakoby navazuje Balabán, když líčí všeliaké běsy a drtivý smutek, který válcuje dospělé životy jeho vykořeněných a minulostí různě poznamenaných hrdinů.
Piata loď je pro mě velmi silný text z běžného prostředí panelového sídliště, z obyčejných životů dětí, které potkáváme denně a nevíme, co mohou právě prožívat. Je to text bez póz a kvazi problémů a zápletek vycucaných z prstu. Škoda, že k širšímu čtenářskému publiku v Čechách se, podobně jako jiné knihy současné slovenské prózy, zřejmě nedostane.
Piata loď, Koloman Kertész Bagala, 2010, 288 s.
Jiří Hájíček
(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
