Můj život bez práce

„Holka musí vystudovat, děj se co děj,“ zdůrazňuje Lubomír Kalinec. Urostlý sedmačtyřicetiletý muž, který provádí návštěvu z Prahy opuštěnou tovární halou ve Vrbně pod Pradědem, už pár měsíců řeší problém, který trápí stále více Čechů. On i jeho žena přišli v rozhoupaných časech krize o práci a v rodinném rozpočtu rázem chybí spousta peněz. „Jak mi je? Strašně,“ říká s pohledem na vyhaslé sklářské pece, u kterých strávil sedmadvacet let. „Ta práce mě bavila jako žádná jiná.“ Jsme na Bruntálsku, v jednom z nejchudších regionů země. Ve Vrbně, kde se místní skláři v zimě stali prvními zdejšími oběťmi celosvětové recese, dosáhl počet lidí bez práce téměř šestnácti procent. Ekonomové hlásí, že brzy bude ještě hůř. A platí to pro celou Českou republiku: tento region, podobně jako další v Evropě, čeká možná největší vlna nezaměstnanosti od druhé světové války.

Pan Kalinec za čtyři měsíce poznal život bez práce celkem důkladně. Aby měl na splátky svého domu a uživil dceru na vysoké škole, musel sáhnout hluboko do úspor, prodat část majetku a vzdát se spousty věcí. Jeho životní styl se od základu proměnil, ale strategie pro těžké časy zůstává stejná: utáhnout opasek a vytrvale hledat nové možnosti. Recept propuštěného skláře budou možná v budoucnu potřebovat i lidé, pro které jsou dnes jeho problémy zcela nepředstavitelné. Jak jsme vlastně na těžké časy připraveni?

A pak to přišlo

Poslední zápis na nástěnce v tovární hale Crystalexu nese předvánoční datum: vyzývá všechny odboráře, aby si ve vrátnici vyzvedli kolekci. Když skláři snědli čokoládu a vrátili se v lednu do továrny, vyslechli si nečekanou zprávu: výroba končí a s ní i práce pro více než sto lidí. „Přišlo to úplně bez varování, předtím se říkalo, že fabrika má nasmlouvané zakázky na dva roky dopředu,“ diví se dodnes Lubomír Kalinec. V příběhu pádu českého sklářského průmyslu, který stáhla pod hladinu hospodářská krize, dluhy, špatný management a zastaralý design, skončilo na dlažbě přes tři tisíce lidí. K jejich smůle právě v regionech s vysokou nezaměstnaností a nízkou životní úrovní, jako je Bruntálsko, Českolipsko nebo Vsetínsko.

Na pana Kalince po výpovědi padla beznaděj. „Chodil jsem spát co nejpozději, abych se nebudil v pět ráno, jak jsem byl zvyklý do skláren,“ vzpomíná na první týdny v nové situaci. „Ale ten zvyk se nedal zlomit. Vstával jsem pořád v pět, zapínal internet a prohlížel nabídky zaměstnání.“

Bylo to neradostné čtení. Brzy zjistil, že v řemesle, které podědil po dědovi a pradědovi, se nechytí. Neúspěšně žádal o místo ve sklárnách v Karlových Varech, jeho kolegové se ptali v německých sklárnách, ale všude marně. Manuálně zručný Kalinec pak obcházel všemožné jiné zaměstnavatele – firmu na plastová okna, výrobce sádrokartonu, bruntálskou továrnu na žárovky Osram, stavební firmy, stavby silnic…

„Nikde nic,“ shrnuje otec rodiny. „Hodně špatně jsem to nesl, zvlášť v té dlouhé zimě. Všude byl sníh, nedalo se nic dělat, jen sedět doma a koukat na televizi. Můj táta dřevorubec vždycky říkal: ,Když bude nejhůř, běž dělat do lesa.‘ Vzpomínal jsem na to a čekal na jaro.“

Jistotu nemá nikdo

Je čím dál jasnější, že současná světová krize přichází ve třech vlnách. Postupka je jednoduchá: banky – firmy – zaměstnanci. U těch posledních by měla krize skončit a právě oni ji asi odnesou nejvíc.

Už to začalo: pokles důvěry v trhy, škrty a propad poptávky prakticky po všem, světem proběhl podle čerstvých průzkumů největší nárůst nezaměstnanosti za poslední čtvrtstoletí. Absolutní počty nezaměstnaných jdou do desítek milionů a v Americe a řadě evropských zemí jsou nejvyšší od dob ropné krize ze začátku osmdesátých let. Daleko nemusí být ani doba, kdy jediným srovnatelným měřítkem bude statistika z druhé světové války. Hned několik evropských zemí dnes hlásí dlouho nevídaná dvouciferná čísla, v Litvě dosahuje nezaměstnanost čtrnácti procent, ve Španělsku se blíží dokonce osmnácti.

Situace se přitom stále zhoršuje. Ve Spojených státech, kde krize začala, přibývá podle statistik každý týden šest set tisíc nových žadatelů o dávky státní podpory v nezaměstnanosti a stejné množství pracovních míst mizí každý měsíc nenávratně z trhu. Jde o nejrychlejší tempo za posledních padesát let a stejně rekordní jsou podle expertů i šance na to, že se propuštěným nezdaří rychlé nalezení nového místa.

„O práci přichází lidé napříč odvětvími, v tom je tato krize výjimečná,“ pokyvuje hlavní ekonom Poštovní spořitelny Jan Bureš.„Jedinými nedotčenými místy zůstalo školství, zdravotnictví a státní úřady,“ říká Bureš a přidává další nepříjemnou vyhlídku: krize dopadá největší měrou na otevřené země stojící na exportu a na ty, jejichž blahobyt mají v posledních letech na svědomí především zahraniční peníze. Obě kritéria splňuje Česko bezezbytku.

Škrtám tlustým fixem

Přesto je v České republice zatím brzy na katastrofický scénář. Nynější, zhruba osmiprocentní nezaměstnanost pamatují statistiky i z podzimu roku 2006, kdy přitom hospodářství rostlo o pět procent. „Zahraniční investice v Česku jsou poměrně zdravé a díky propojení s evropským trhem můžeme být jedni z prvních, kteří se oklepou z nejhoršího,“ uklidňuje Jan Bureš. Důležitou roli bude podle něj do budoucna hrát i známý fakt, že české domácnosti i firmy jsou oproti jiným evropským zemím relativně málo zadlužené.

Lidí bez práce bude přesto podle všeho přibývat. Kritická hranice, kdy nová místa nepřibývají, ale ani nemizí, se v Česku podle expertů pohybuje na úrovni tříprocentního hospodářského růstu. Nedávno zveřejněné předpovědi Světové banky přitom mluví o tříapůlprocentním minusu a také české banky už dnes odhadují, že do konce roku bude bez práce každý desátý Čech. „Kritické období bude pro firmy trvat ještě zhruba půl roku, ale může to být i déle,“ říká hlavní ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek. „Přitom pokud by se recese vlekla a trvala rok nebo rok a půl, nevydrží ani řada zdravých podniků a skončí podobně jako sklárny a textilky.“

Krizový scénář pro příští měsíce se tak může týkat mnoha lidí. Málokdo si přitom dopředu domýšlí, co mu vlastně taková událost přinese. Dokáže vůbec vyjít s mnohem nižšími příjmy? Jaký to bude vlastně život? Bude mít dost vůle chytit se znovu, nebo upadne do letargie a skončí v depresivní pasti dlouhodobé nezaměstnanosti?

Rodina Kalincova si smůlu vybrala do dna. Kromě otce přišla totiž o práci i sklářova manželka, která v podniku pracovala jako účetní. Před krachem brala kolem třinácti tisíc čistého, její muž – vedoucí hutě – si přišel s prémiemi na jednadvacet. Podpora v nezaměstnanosti, počítaná procentem z původního platu, postupně klesá, až se zhruba za půl roku zastaví na minimálních dávkách hmotné nouze. V realitě domácnosti pana Kalince, kde se ani jednomu z manželů nepodařilo po čtyřech měsících najít stálou práci, to už dnes znamená měsíční propad v příjmech o plných šestnáct tisíc korun.

„Nevyjdeme,“ přiznává lakonicky nezaměstnaný muž. Rodina bydlí v domku, který ještě splácí sklárnám (3500 měsíčně), a živí dceru na vysoké škole v Ostravě. „Její ubytování, doprava, jídlo a kapesné nás stojí sedmdesát tisíc korun ročně. Ale hned po propuštění jsme si řekli, že vzdělání dítěte je nejdůležitější a všechno mu podřídíme,“ objasňuje priority sklář. Něco málo měl našetřeno, takže začal rodinný rozpočet dotovat z úspor. Brzy se ale přiblížil železné rezervě (dvacet tisíc na pohřeb pro každého), nezbylo tedy než utáhnout šrouby ještě víc.

Lubomír Kalinec prodal svou celoživotní radost, zahrádku, kde dvacet let trávil veškeré volné chvíle, sklízel ovoce a pěstoval zeleninu ve skleníku. Manželé si odepřeli pravidelné výlety do divadla, kina a na koncerty, omezili cesty autem, nakupují ve slevách a týdenní výdaje na potraviny srazili ze dvou tisíc na šest set korun. „Dřív jsme každý den vařili jiné jídlo, teď uděláme hrnec zelňačky nebo guláše z levného masa a jíme ho tři dny,“ shrnuje Lubomír Kalinec.

Těžké časy jsou cítit všude. Po sklárně přišlo propouštění v dalších podnicích a podhorské město přišlo o náladu. „Tady bývala ještě donedávna pohoda, zahrádkáři seděli venku, kecalo se, lidi se v hospodě předháněli, kdo komu zaplatí štamprli,“ vzpomíná propuštěný sklář. „Teď je to pryč.“ Změnu atmosféry zaznamenala i starostka Vrbna pod Pradědem Helena Kudelová (ČSSD). „Během krize se víc nadává, lidé jsou doma, tržby v obchodech jdou dolů,“ shrnuje. „Kriminalita nám zatím nestoupá, ale všimla jsem si, že přibývá vandalismu a agresivity mladých lidí. A největší strach mám, že nezaměstnanost ještě zrychlí vylidňování regionu. Problém je, že my jako město máme minimální možnosti, jak s ní bojovat.“

Svázané ruce v podobné situaci hlásí prakticky všechny radnice, které přišly o klíčového zaměstnavatele. Někteří regionální politici nabírají více lidí na úklidové nebo zahradnické práce pro město, klíčovou roli ale musí podle starostů sehrát erár. Přemýšlejí dnes politici o tom, jak problémovým regionům pomoci a zajistit lidem bez práce co největší šanci na nové místo?

Prevence za deset miliard

„Situace je vážná, alespoň prozatím ale není důvod k panikaření,“ říká v kuloárech sněmovny dosluhující ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas. „Česko má dnes třetí nejnižší nezaměstnanost v EU a poslední čísla ukazují, že k žádnému dramatickému nárůstu nedochází,“ pokračuje. Politici se podle odcházejícího ministra rozhodně neflákají. Nečas připomíná, že sněmovna schválila snížení sociálních odvodů firem a zrychlení daňových odpisů, udržení pracovních míst má zajistit i podpora exportu přes státní záruky úvěrů či přímé vývozní půjčky. „Úřady odpouštějí penále za dlužné sociál-
ní pojištění a lidé si můžou rozložit splátky nadlouho dopředu,“ vypočítává Nečas. Základní myšlenka vlády – kterou by měl podle Nečase zachovat i Fischerův kabinet – zní: nepřidávat sociální dávky, firmy co nejvíc motivovat, aby další lidi nepropouštěly.

Prevence před vyhazovem má v praxi znamenat především několikanásobně vyšší rozpočet na státem placené rekvalifikace nebo různé vzdělávací kurzy zaměstnanců. Firmy by tak namísto vyhazovu mohly nepotřebné lidi posílat právě tam. S plány ministerstva alespoň v tuto chvíli souhlasí i opoziční sociální demokraté. Většinu peněz přitom může Česko získat ze zásob EU.

Spolu s rekvalifikacemi se ale na stole začínají objevovat i další návrhy, které zatěžují už tak zadlužený státní rozpočet. „Jde o dočasné prodloužení vyplácení podpory a rozšíření podmínek pro ty, kdo na ni mají nárok,“ vypočítává Nečasův protějšek z ČSSD Zdeněk Škromach opatření, která by měla rozpočet přijít zhruba na deset miliard korun. Do hry ale zároveň vstupují razantní globální změny. „Miliony lidí, od bankéřů z Wall Street po čínské imigranty, budou muset hledat zcela jiné druhy zaměstnání,“ glosuje celosvětovou situaci v jednom z minulých vydání týdeník The Economist. A i tady hraje roli stát: třeba ve Spojených státech jde především o vytvoření tří a půl milionu pracovních míst díky avizované podpoře zelených technologií.

V realitě dnešního Česka experti opakují bez bližších podrobností přesun lidí z výroby do služeb a dodávají, že po průmyslu automobilovém a elektroprůmyslu asi čekají potíže i hutnictví a strojírenství. Jisté zůstává pouze to, že největší problémy budou mít i nadále regiony jako Bruntálsko, vzdálené od obchodních a administrativních center země.

Osobní řešení

Na svazích Jeseníků mezitím konečně roztál sníh. „Není to nádhera?“ ukazuje z mýtiny v kopcích uprostřed lesa Lubomír Kalinec výhled na Vrbno. Na jaře skutečně došlo na otcova slova a on dnes brigádničí v lese. Minulý týden čistil svažitou paseku od ořezaných větví, dnes ho čeká výsadba několika set malých smrčků. „Jaro je balzám,“ pochvaluje si dělník. Modré oči mu v poledním slunci září spokojeností, ale pro jeho rodinu tato lesní štace zdaleka neznamená happy end. Jde jen o čtyřtisícový přivýdělek, který mu umožňují pravidla pobírání podpory.

Čast nezaměstnanosti se tady na severu Moravy zatím ukazuje být čím dál větší. Vrbenská lisovna plastů právě minulý týden dala výpověď dalším devětadvaceti zaměstnancům – od začátku roku jich je více než sto. „Tady vůbec nemám šanci,“ kroutí hlavou jednačtyřicetiletý Martin Pešat, jeden z propuštěných. „Musíme si s manželkou vážně promluvit o tom, jestli neodejít. Ona se ve Vrbně narodila, takže se jí nechce, ale já tady nevidím žádné vyhlídky. Všichni moji spolužáci z větších měst jsou na tom líp,“ říká Pešat.

Pokud svou ženu přesvědčí a odejdou, budou další z šesti set lidí, kteří za posledních deset let Vrbno opustili. „Bruntálsko se stává domovem pro seniory,“ pokyvuje nad desetiprocentním poklesem populace starostka Helena Kudelová, „žádný mladý člověk, který si udělá vysokou školu, tu nemůže zůstat, protože nenajde práci.“

Zajímavé je, že Vrbno nevolá po obvyklých tuzemských řešeních venkovské chudoby – průmyslových investicích a montovnách. Industriální éru má město za sebou. Před deseti lety do zdejších továren jezdili dělníci z dalekého okolí, ale v poslední době jedna po druhé krachují. „Lít peníze do automobilek je nesmysl,“ zlobí se nad současnými politickými recepty propuštěný sklář Lubomír Kalinec, jinak stálý volič sociální demokracie. „Důležité je podle mě podporovat zemědělství, všude kolem je úrodná půda.“ Podobný názor má i starostka Kudelová, která by ráda viděla pro místní větší uplatnění v lese, jak to bývalo dříve. Jenže okolní lesy stejně jako pole ovládají mamutí firmy najímající si z městských prosklených kanceláří levné zahraniční dělníky. „Pro Vrbenské je tady čím dál méně práce,“ stěžuje si starostka. A je vidět, že žádné jasné řešení pro své město nevidí.

Lubomír Kalinec ovšem řešení své osobní krize nemůže odkládat. Úspory docházejí a dcera je teprve ve druhém semestru. „Pořád věřím, že sklárnu někdo koupí a znovu rozjede,“ říká nezaměstnaný muž. „Ale spoléhat na to nemůžu. Přihlásil jsem se do Bruntálu na několikaměsíční rekvalifikační kurz na svářeče. To je profese, po které je na internetu pořád ještě poptávka. Pár měsíců to zabere, ale věřím, že do Vánoc budu práci zase mít.“