Pět kroků do normalizace

1. Poslední pokus Palacha a Zajíce

Ve čtvrtek 16. ledna zamířil student historie Jan Palach ke kašně u Národního muzea v horní části Václavského náměstí v Praze, kolem půl třetí odpoledne se polil hořlavinou a zapálil. Pak v plamenech běžel asi padesát metrů dolů po náměstí, kde se ho snažil výhybkář dopravních podniků uhasit svým kabátem. Rozsáhlým popáleninám ale nezabránil a s nimi byl Palach převezen do nemocnice na Vinohradech.

Tam stihl ještě natočit krátký rozhovor. K činu se odhodlal kvůli frustrující pasivitě, která ovládla československou společnost. Měl pocit, že zoufalý, v rámci české historie unikátní čin, jako je veřejné protestní sebeupálení, by mohl lidi z letargie probrat. Po třech dnech Jan Palach zemřel a společnost chvíli vypadala jako v transu. Napříč republikou se konaly pietní akce – průvody a shromáždění. Pražský pohřeb se změnil v mohutnou manifestaci proti okupaci s účastí sto tisíc lidí.

V Moskvě tušili problémy a reagovali tím rázněji. Palachovo upálení označili za akt nepřátelských sil, které chtějí vytvářet protisovětské nálady a nepřátelství vůči politice KSČ. Brežněv vyzval vládu, aby zasáhla.

Komunistická strana, stále ještě vedená Dubčekem, proti takové interpretaci neprotestovala. Vláda sice souhlasila s velkorysou organizací Palachova pohřbu, tím ale pochopení pro oživení ideálů pražského jara skončilo. Začalo potírání protestů, které v interpretaci vlády „narušovaly klid a pořádek“. Došlo k vypovězení 16 západních…