Pavel Zeman: Nechtěl jsem svůj post zobchodovat

Nedávnou rezignaci na post nejvyššího státního zástupce odůvodnil Pavel Zeman blíže nespecifikovanými tlaky od ministryně spravedlnosti Marie Benešové a argumentem, že ho jejich odrážení zaměstnávalo již natolik, že se nemohl dostatečně věnovat řízení státního zastupitelství. Zeman jen krátce vystoupil na tiskové konferenci a nečekané rozhodnutí doposud nekomentoval. Pro Respekt, kterému při svém nástupu do úřadu v roce 2011 poskytl svůj první rozhovor, se nyní k věci poprvé  vyjádřil podrobněji.

Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová k tomu řekla, že „tlaku se ustupovat nemá“. Nemá pravdu?

Je to otázka toho, jak se k tomu kdo staví, jak to kdo cítí. Navíc je vždy těžké posuzovat jednání někoho, když v té pozici nejste.

A má nejvyšší státní zástupce víc myslet při výkonu funkce na sebe a své potřeby, nebo na veřejnou žalobu jako celek?

Určitě na veřejnou žalobu, je to služba občanům, tak je nutné k tomu přistupovat.

Takže zpět k Lence Bradáčové. Vy v té pozice jste - a řekl jste právě, že je v ní třeba upřednostnit potřeby veřejné žaloby než svoje. V realitě jste ale udělal opak…

Pozice nejvyššího státního zástupce je unikátní. Zastřešuje celou soustavu a vy k tomu můžete přistoupit tak, že nebudete nic moc dělat, jen se snažit udržet si funkci a tomu podřizovat své kroky. Anebo - a o to jsem se vždy snažil - budete aktivní, rozprostřete nad státními zástupci ochranný deštník a budete je chránit před politickými lijáky. Tedy před tím, aby do jejich práce nedopadaly vnější vlivy, měli klid na práci. Když mluvím o unikátnosti pozice nejvyššího státního zástupce, myslím tím i fakt, že on jako jediný může být v celé soustavě jmenovaný a kdykoliv odvolaný vládou; jeho pozice je nejméně stabilní. Za těch deset a půl let ve funkci jsem odrážel řadu tlaků. Ale jejich frekvence byla nyní čím dál častější a já jsem chtěl odejít z vlastního rozhodnutí - ne se stát jakýmsi rukojmím vlády, která o mně může rozhodnout, jak se jí zlíbí.

Jenže vaše rezignace ve chvíli, kdy mluvíte o narůstajících politických tlacích, působí jako volba lehčí cesty pro vás osobně, a naopak těžší dobu pro státní zastupitelství…

Popravdě řečeno, vezměte to tak, že svojí loňskou kandidaturou do Evropského soudu pro lidská práva jsem dal najevo, že by mi nevadilo státní zastupitelství opustit. V té době se mluvilo o tom, že nejvyšší státní zástupce by měl mít desetileté funkční období jako předsedové nejvyšších soudů. Nevyšlo to, na soud jsem vybrán nebyl, ale můj čas se - řekněme - začal naplňovat.

Nic vám ale nebránilo bojovat až do poslední chvíle, což jste neudělal. Proč?

Nešlo jen o tlaky, o nichž se bavíme. Byl jsem v úřadu opravdu dlouho, vždy jsem byl zvyklý jet na plno, to se samozřejmě na člověku také podepíše. A pak, chtěl jsem nastavit kulturu, že nejvyšší státní zástupce nebude silově odvoláván, ale odejde ve chvíli, kdy to sám uzná za vhodné a správné.

Podle informací Respektu vás vláda chtěla odvolat krátce poté, co jste oznámil rezignaci. Bylo to tak?

Je možné, že by to udělala. Nezlobte se, ale více se k tomu nechci vyjadřovat.

Kdybyste se nechal odvolat, vašim podřízeným to mohlo dodat energii, že rovněž mají proti případným politickým tlakům bojovat až do poslední chvíle. Nebojíte se, že nyní v tomhle směru tedy poleví?

Myslím, že by bylo laciné hodnotit to podle mého posledního okamžiku. Před tím jsem vybojoval řadu bitev, snažil jsem se vždy ukazovat, že nezávislost je nadevše. A jestli jsem měl zůstat až do úplně posledního výstřelu? Prostě berte to tak, že jsem to cítil jinak.

Jak?

Tak, jak jsem to udělal. To znamená, že jsem podal rezignaci.

Jak přesně na vás ministryně Benešová tlačila?

Myslím si, že je zbytečné popisovat to, co se dělo ve veřejném prostoru, to bylo přece zjevné. A co se dělo potom mezi čtyřma očima, to nebudu vyprávět - já takové rozhovory nezveřejňuji.

Ministryně vás nějak na osobních schůzkách zastrašovala, vyhrožovala vám?

Já to skutečně nechci konkretizovat.

To byste ale měl. Veřejnost má právo vědět, jestli a jak vrcholní představitelé státu tlačí na nejvyššího státního zástupce.

Veřejnost si může udělat obrázek podle veřejných vystoupení ministryně. Nejde jen o hrozby kárných žalob na mě, ale také o opakovanou a neopodstatněnou kritiku práce státního zastupitelství, která byla velmi nefér. Ty věci se často opakovaly; bylo to úmorné.

Důvody ke kárné žalobě ministryně uvedla postupně dva. Delší dobu mluvila o tom, že jste se angažoval ve prospěch vašeho známého v jedné z restitučních kauz, což vám podle ní jako nejvyššímu státnímu zástupci nepříslušelo. Opakovaně jste se sešel se soudcem, po kterém jste žádal zprostředkování smírného řešení daného sporu. Nebyla to chyba?

Zpětně to hodnotím tak, že jsem se asi angažovat neměl, to říkám rovnou. Nepovažoval jsem nicméně svoji aktivitu za cokoliv špatného, jen jsem se snažil dvě strany dovést k dialogu, nic víc.

Neměl jste se jako nevyšší státní zástupce vyvarovat jakýchkoliv schůzek, které by vyvolávaly otazníky?

Jen jsem žádal, aby se spolu ty dvě strany sporu začaly bavit racionálně. Stará právnická zásada říká, že dohoda je vždy lepší než soudní tahanice. Viděno dnešníma očima to bylo nešťastné.

Byl to jediný takový případ, v němž jste se podobně angažoval?

Já o jiném nevím.

V posledních týdnech pak ministryně Benešová přišla s tím, že jste zneužil svého postavení, když jste na tiskové konferenci vlády vystoupil k případu Vrbětice. Žádal to po vás premiér?

Premiér mě pozval na vládu a požádal mě, zda bych mohl nějakým způsobem shrnout trestněprávní aspekty případu. Od krajského a dozorového státního zástupce jsem měl připravenou základní informaci, vše bylo z jejich strany schváleno, abych nepřekročil pravomoci. V mantinelech toho jsem pak promluvil. Bylo to ve veřejném zájmu, veřejnost měla právo být v základních obrysech informována.

Ministryně věděla, že vystoupíte?

Komunikace byla mezi mnou a premiérem, ale předpokládám, že vláda rozhoduje ve sboru a že je na členech vlády, aby se informovali navzájem. Mému vystoupení předcházela přítomnost na části jednání vlády, kde jsem prezentoval to, co jsem pak řekl veřejně.

Ministryně na vládě v tu chvíli byla?

Paní ministryně tam byla, ano.

Jak si potom vysvětlujete její následnou kritiku vašeho veřejného vystoupení?

To je asi potřeba se zeptat ministryně, já jí skutečně do hlavy nevidím.

Marie Benešová před mnoha lety nastartovala vaši kariéru, za jejího vedení státního zastupitelství jste jako mladý státní zástupce vyjel za Česko do Eurojustu, který zajišťuje stíhání příhraniční kriminality. Dá se říct, že k vám minimálně po profesní stránce přistupovala jako ke svému synovi. Kdy a proč se váš vztah pokazil?

Těžko říct, kdy k tomu došlo. Já jsem skutečně odešel do zahraničí v době, kdy paní Benešová byla nejvyšší státní zástupkyní. V Eurojustu jsem byl sedm let, byla to velmi zajímavá práce, dostal jsem odstup od dění v Česku. Odtud jsem také na dálku sledoval odvolání Marie Benešové vládou, pak jsme se nějakou dobu nestýkali. Naše dráhy se znovu protnuly, když jsem byl v roce 2011 jmenován středopravou vládou nejvyšším státním zástupcem a ona začala působit politicky za ČSSD. Měla nepochybně jinou představu, jak soustavu řídit, a měla i jiné názory na personální otázky, tam jsme se začali rozcházet.

V čem konkrétně?

Hodně to skřípalo kvůli obsazování Vrchního státního zastupitelství v Praze, paní Benešová nebyla spokojená s tím, že jsem si do jeho čela vybral doktorku Bradáčovou. Já na ní trval a dodnes to vidím jako správné rozhodnutí. Odvádí velmi dobrou práci.

Co Marii Benešové vadí na Lence Bradáčové?

To je asi nutné zeptat se jí.

Nějak tomu přece rozumíte.

Rozumím tomu tak, že jsou tam osobní antipatie.

V Eurojustu jste se naučil i diplomatickým schopnostem, po návratu jste byl jako nejvyšší státní zástupce schopen vycházet s řadou ministrů spravedlnosti v Česku. Často jste si s nimi tykal, někdy chodil na víno, byla to součást vaší taktiky, jak státní zastupitelství odclonit od politiky. A pak se neumíte dohodnout s Marií Benešovou, s níž jste si dříve tak rozuměl…

Některé důvody jsem tu už předestřel. Možná také čekala, že si s ní budu více povídat o různých věcech, které jí zajímají, a já to nedělal. Každý máme jiný styl.

Marie Benešová se s vámi původně chtěla domluvit po dobrém: sondovala, zda byste přijal post českého velvyslance při OSN v New Yorku. Proč jste odmítl?

Já jsem nechtěl tímto způsobem svůj post zobchodovat. 

Předestřela vám pak ministryně nebo premiér další podobné nabídky? Třeba to, že by vás vláda přece jen vybrala jako českého zástupce k Evropskému soudu pro lidská práva?

Nezlobte se, bez komentáře.

Největší případ, který se pod vámi řešil, byly nepochybně právě Vrbětice. Kdy jste se o nich poprvé dozvěděl včetně ruské linky?

Bylo to někdy začátkem tohoto roku.

Ze státního zastupitelství, od policie nebo kontrarozvědky BIS?

Řekněme, že z bezpečnostních složek.

Jaká byla vaše první reakce? Překvapilo vás, že útok povedla ruská vojenská rozvědka GRU?

Já se znovu omlouvám, ale na tyto otázky nebudu odpovídat, je to běžící kauza.

Část ministrů byla policií a kontrarozvědkou BIS informována o ruské stopě 7. dubna na Výboru pro zpravodajskou činnost. Premiér a ministr vnitra Jan Hamáček veřejnosti kauzu odhalili 17. dubna. Zaznamenal jste v mezičase snahu politiků věc ututlat? Ptám se i na možný tlak na zastavení prověřování.   

Ne, to jsem nezaznamenal.

A zaznamenal jste snahu oddálit zveřejnění celého případu?

To ne. Mohu ale říci, že jako orgány činné v trestním řízení jsme v podstatě posečkali se zveřejněním fotografií podezřelých agentů a vyhlášením pátrání, aby stát mohl udělat konkrétní opatření, která potřeboval.

Rozvědka a vojáci potřebovali stáhnout své lidi z Ruska?

Ponechám bez komentáře.

Účastnil jste se části důležité schůzky na ministerstvu vnitra, kterou před zveřejněním případu svolal ministr Hamáček. Web Seznam Zprávy pak o ní vydal článek, kterému dal titulek Svědectví: Hamáček chtěl v Moskvě vyměnit Vrbětice za milion Sputniků.  Jednání se účastnil Hamáčkův spolupracovník, současný ministr zahraničí Jakub Kulhánek, ředitelé rozvědky a Vojenského zpravodajství plus policejní prezident. Proč jste tam byl pozván vy?

Pozvánku jsem dostal na poslední chvíli, pak mi trvalo tři čtvrtě hodiny, než jsem dorazil, protože jsem byl na jiném jednání. Jako důvod byly uvedeny Vrbětice. Na vnitro jsem přijel před desátou večer.

Jaká tam byla atmosféra?

Řekl bych normální, přátelská.

Pil se tam alkohol? Byl ministr opilý, jak se spekuluje?

Nebudu se k tomu vyjadřovat, nezlobte se.

Ptám se na to, jestli byly na účastnících vidět nějaké známky po konfliktu. Že by se například dohadovali o tom, co napsal Seznam Zprávy.

Nepozoroval jsem nic takového.

Přijde vám reálná verze, kterou Seznam Zprávy zveřejnily?

Já jsem na té schůzce nebyl od začátku, jak jsem říkal. To musím zdůraznit. V té věci nyní probíhá policejní vyšetřování. Jediné co mohu sdělit, je, že když jsem dorazil, bylo zřejmé, že se žádná cesta do Ruska neuskuteční.

Účastnil jste se řady citlivých schůzek. Je možné, aby se na jednání, kde jsou špičky bezpečnostních složek s členem vlády, vážně rozebíralo ututlání případu s mezinárodním přesahem?

Když se podívám na kauzu Vrbětice, na to, jak je rozsáhlá a závažná, tak mně spíš přijde, že tohle asi skutečně nejde za něco směnit. Ale to je čistě můj osobní názor.

Takže si myslíte, že ministrem zmiňovaný handl nemohl padnout jako vážně míněná věc?

Já se nechci dohadovat o tom, co tam zaznělo, nebo nezaznělo předtím, než jsem přišel. Ostatně mám za to, že se ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun, který tam byl přede mnou, vyjádřil v tom smyslu, že nic takového tam nepadlo.

Kdyby to padlo, musel by o tom přítomný policejní prezident udělat zápis a postoupit to prověřování policií?

Já bych to řekl asi tak: nespekulujme zbytečně. Běží policejní vyšetřování, tak nezkoušejme dělat ještě paralelně jedno v tisku.

To nedělám, ale zajímá mě, jestli by byl při verzi handl zákonný důvod, aby policejní prezident konal? Nabízí se podezření z velezrady.

Čistě hypoteticky jde nejenom o to, jestli něco takového padne, ale jde i o to, jak dalece vážně je to míněno, jestli by úmysl směřoval k takzvanému handlu. Řeknu to úplně obecně a nechci tím utéct z otázky. Pokud by na nějakém jednání došlo k tomu, že je podezření na spáchání trestného činu, ať už v jakékoliv fázi, to znamená, příprava, pokus, nebo trestný čin, tak potom je pochopitelně povinností jednat, tzn. zahájit úkony trestního řízení nebo podat trestní oznámení.

Překvapilo vás, že policejní prezident Jan Švejdar se jako jediný z účastníků schůzky nevyjádřil k jejímu obsahu a stále mlčí?

Probíhá trestní řízení. Jeho postoj je celkem pochopitelný.

A vy jste s ním neměl možnost mluvit a zeptat se ho na jeho interpretaci?

Ne - a neptal jsem se na to nikoho z těch, kdo na schůzce byli.

Na co se vlastně Jan Hamáček na schůzce ptal vás?

Zopakoval jsem tam, co jsem říkal už před tím na jiných schůzkách, když jsem se vyjadřoval k možnostem pokračování případu. Řekl, jsem, že je dost možné, že pokud se nepodaří zajistit nějaké další důkazy, že sice budeme mít podezření, ale nebudeme moci zahájit trestní stíhání. Zmínil jsem ale také, že důkazy mít budeme, a pak připadá v úvahu obvinění a následně obžalování podezřelých z výbuchu.

Kolik má případ Vrbětice vyšetřovacích verzí?

Vím o jedné. O té, která se týká GRU.

Prezident Miloš Zeman mluvil o dvou, nyní o třech. Stejně se vyjadřuje ministryně spravedlnosti. Odkud čerpají informace?

To se zeptejte jich, netuším.

Vy jste ministryni nebo prezidentovi říkal, že je pouze jedna verze?

Ne, o tom jsem se s nimi nebavil.

S prezidentem Zemanem jste dříve jako nejvyšší státní zástupce komunikoval, vaše vztahy zamrzly v roce 2017. K čemu došlo?

V době, na niž se ptáte, jsem dostal od Hradu pozvání ke schůzce s prezidentem. Velmi zdvořile jsem to odmítl, protože to bylo nedlouho poté, co policie a státní zastupitelství zahájili trestní stíhání ve věci lánské obory a zadávání veřejných zakázek. Věděl jsem, že nejvyšší státní zastupitelství bude dříve či později rozhodovat o stížnosti vyšetřovaných, jeden z nich spadal pod prezidentskou kancelář. Považoval jsem proto za nevhodné, abych se s prezidentem potkal. Nabídl jsem, že jsem připraven přijít, až to bude vyřešeno.

Pak už vás nikdy Hrad nekontaktoval?

Ne, pak už byl ledový klid. Přestal jsem být zván jako nejvyšší státní zástupce i na oslavy 28. října.

Když jste v roce 2011 přebíral státní zastupitelství, měl jste dvě priority. Veřejnou žalobu odpolitizovat a umožnit vyšetřování politicky citlivých případů plus prosadit nový zákon o státním zastupitelství, který by toto ukotvil i institucionálně. Včetně toho, že by nejvyšší státní zástupce nemohl být kdykoliv vládou odvolán, když se jeho podřízení pustí do něčeho, co se politikům zrovna nehodí. V tom prvním jste víceméně uspěl, v tom druhém nikoliv. Proč se nepodařilo zákon prosadit?

Zákon je rest, který už bohužel nedotáhnu. Je mi to líto, věnoval jsem tomu spoustu času a energie. Předloha, kterou jsme v roce 2012 měli připravenou, byla - myslím - moderní a evropská. Připravoval jsem specializované státní zastupitelství, které by vyšetřovalo závažné korupční případy, kde by byli ti nejlepší experti. Vedoucím státním zástupcům se stanovovalo funkční období, zákon nabízel větší flexibilitu v přesunování státních zástupců, kam by bylo třeba, vše dostávalo jasný řád a pravidla. A potom to celé spadlo pod stůl, když došlo v roce 2013 k zásahu na Úřadu vlády. Před tím jsme od prosazení byli kousíček. Půda v Poslanecké sněmovně a Senátu k tomu byla připravená.

Politici se začali napříč stranami bát, že něco podobného se časem může týkat i jich a vy budete neodvolatelní?

Myslím si, že tam skutečně nebyla vůle upevňovat nějakým způsobem pozici státního zastupitelství.

Znovu se již okno příležitosti nikdy neotevřelo?

Zákon byl v následujících letech zestručňován a osekáván, až z něj zbylo jen torzo. Nemělo cenu něco takového dál prosazovat.

Co byl pro vás zlomovým momentem za těch 10,5 roku ve funkci?

Těch opravdu zajímavých bylo několik, první bylo obsazení Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenkou Bradáčovou, to byl velký boj. Pak přirozeně zásah na Úřadu vlády a vše co následovalo, do té doby v Česku něco nevídaného. V roce 2016 přišla reforma policie a obavy o její funkčnost, kolem toho bylo také hodně rušno.

A pak přišla Marie Benešová.

Tak.

A tím se vracíme na začátek. Stále se mimochodem vyšetřuje kauza Čapí hnízdo, v níž figuruje premiér. Dozorujícího státního zástupce Jaroslava Šarocha čeká rozhodnutí, zda ho obviní. Kdyby teď na vaše místo ministryně jmenovala se souhlasem vlády někoho politicky povolnějšího, neotevřel jste svou rezignací dveře k tomu, aby byla veřejná žaloba opět spoutána?

Jestli to tak dopadne, nebo nedopadne, to nevím. Věřím, že ne. Že sama ministryně nebude chtít za svojí kariérou zanechat takovou stopu - a nakonec vybere někoho kredibilního zevnitř státního zastupitelství. Kromě toho se domnívám, že se snad podařilo soustavě vštípit, že se má chovat nezávisle, nestranně - a že tak bude postupovat bez ohledu na to, kdo a jak ji řídí na samotném vrcholu.

Státní zastupitelství povedete do konce června, co pak?

Nechám se zařadit jako řadový státní zástupce na jeden odbor nejvyššího státního zastupitelství a tam budu pracovat.

Na ten, který může znovu přezkoumávat premiérovo Čapí hnízdo?

To si nechám s dovolením pro sebe.

Jak dlouho chcete jako řadový státní zástupce působit na nejvyšším státním zastupitelství?

Zatím plánuji na státním zastupitelství zůstat, ale neuzavírám se zároveň novým výzvám.

Vždycky je lepší, když bývalý šéf pracuje jinde, než předtím působil, nemyslíte?

Lepší je to určitě, uvidíme, co bude dál. V současné chvíli přemýšlím hlavně nad tím, jak to dojedu do prázdnin, pak si odpočinu a vezmu dovolenou.