Mužský pohled na sexualitu je tu odjakživa, nám naopak pomohl ženský pohled

Hledaly společnou aktivitu, jako studentky žurnalistiky měly zkušenost s rádiem a uměly spolu mluvit otevřeně o sexu. Terézia Ferjančeková a Zuzana Kašparová proto vymyslely podcast Vyhonit ďábla, kde už více než rok probírají lidskou sexualitu, ale i s ní spojené mýty. Minulý týden si za něj odnesly hlavní cenu v soutěži Podcast roku, když zvítězily v kategorii autorských podcastů.

Čím si vysvětlujete svůj úspěch?

ZK: Náš podcast jsme hodně sdílely. Za dobu, co vysíláme, se vytvořila poměrně veliká fanouškovská základna. Nemáme jich sice statisíce, ale ti, co nás poslouchají, jsou aktivní, reagují na naše příspěvky. Určitě hrál roli i fakt, že jsme i jedním z nejposlouchanějších podcastů.

TF: Myslím si, že někteří posluchači nás vnímají jako své kamarádky. Otevíráme témata, o kterých chtějí vědět víc, protože je nikdo předtím neřešil. Jsme s nimi v aktivním kontaktu na Instagramu. Dostáváme zprávy typu ‚v tomhle jste mi otevřeli oči, nemám vulvu jako z porna, byla jsem nejistá‘. Řekla bych, že tohle může hodně pomoct. Nejde jen o vzdělávací, ale možná i terapeutický efekt.

Váš podcast tedy funguje na principu zpětné vazby, kdy vám fanoušci napíšou třeba i téma pro další díl?

ZK: Poslední dobou nám to píšou stále častěji.

TF: Ano, někdo nám například napsal, jestli bychom nechtěly udělat epizodu o úzkosti během sexu. Popsal vlastní zkušenost s dodatkem, že se o tomto tématu příliš nemluví. My jsme zareagovaly, přišlo nám to jako dobrý nápad. Když se nám někdo ozve s podnětem nebo vlastní zkušeností, zeptáme se, jestli by dotyčný nechtěl přijít a v daném dílu promluvit. K tomu, aby nám naši posluchači posílali nějaké tipy, vyzýváme i v popisku na Spotify, protože přirozeně taky nevíme všechno.

Ozývají se ze svých účtů, nebo i anonymně?

TF: Ze svých účtů. Anonymně se ozývají naši kritici a jejich hate speech.

Je to velká kritika?

ZK: Zase tak veliká není. Do přímých zpráv nám nechodí téměř žádné negativní zprávy. Kritika se objevuje v komentářích pod mediálními články nebo rozhovory, které s námi někdo udělá. Je ale vidět, že naši kritici reagují na něco, co se neděje, nebo se navážejí do našeho vzhledu. Osobně si myslím, že to jen dokazuje, že je tu potřeba podcast, jaký děláme my. Kromě sexuality se zabýváme i tělesností. Ideál krásy je zvláštní koncept, který nikdy nebude sedět všem. Že se někdo naváží do našeho vzhledu jen kvůli tomu, že děláme pořad o sexu, mi přijde zvláštní, nicméně mě to neuráží.

TF: Jeden člověk si založil profil na sociálních sítích jenom kvůli nám. Psal nám, že nás poslouchá, ale jen proto, jak moc trapný náš podcast je. To bylo spíš úsměvné.

Reagujete na své kritiky?

ZK: Ne. Ani to nemáme v plánu.

TF: Je to klišé, ale řekla bych, že za nás mluví náš podcast. Stojíme si za vším, o čem tam mluvíme. Pokud řekneme něco nesprávně, vrátíme se k tomu v dalším dílu, přiznáme chybu nebo řekneme, že jsme něco nezohlednily. Ale ano, stojíme si za vším.

Liší se zpětná vazba napříč pohlavími?

ZK: Víme, co poslouchají víc chlapi. Díl o análním sexu je náš nejposlouchanější. Není ale náš oblíbený, vznikl spontánně, protože nám odpadl host na jiný díl. Strašně moc mužů si poslechlo jen tenhle díl, nic jiného neslyšeli a na základě toho hodnotili celý náš podcast. Potom jsou díly, které si muži vůbec nezapnou, například ezo vulvy nebo neplodnost.

Zareagovala na vás i odborná veřejnost, třeba sexuologové?

ZK: Spíš ne. V jednom dílu jsem mluvila o tom, že mi krvácejí dásně, a potom se mi ozvala zubařka s nabídkou svých služeb. Sexuologové ne, spíše lidé, kteří se zabývají sexualitou nebo erotikou.

TF: V naší společnosti se mohou vyjadřovat i sexuologové, ale dělají to málo.

Šlo tedy z vaší strany i o vyplnění prostoru a témat, kterými se nikdo nezabýval?

ZK: Takhle jsme k tomu na začátku vůbec nepřistupovaly. Chtěly jsme vymyslet nějakou společnou aktivitu, měly jsme zkušenosti s rádiem, měly jsme rády podcasty - a byly jsme schopné se otevřeně bavit o sexu. Pak jsme se o tom bavily víc, hledaly jsme nějaký koncept, který by dával smysl. Důležité je, že jsme na začátku neplánovaly nic velkého. Myslely jsme si, že nás bude poslouchat pár kamarádů, ale absolutně jsme nečekaly, jak se to promění.

TF: Za dobu našeho vysílání se ale snažíme zlepšovat, vyvíjet. Je dobré, že jsme dostaly platformu, kde můžeme mluvit o věcech, které u nás spíše nezaznívají. Evidentně to tu chybělo. V zahraničí jsou podcasty o sexu nebo sexualitě běžné, ať už se podíváme do Německa nebo do Anglie.

Začínaly jste na akademické půdě ve studentském Rádiu R, které je součástí Masarykovy univerzity. Neměl s tím někdo problém?

TF: Rádio R se nám velmi hodilo, protože jsme neměly techniku a místo, kde nahrávat. A oni nás podpořili. Náš pořad ale nebyl jediný - v Rádiu R je hodně námětů na podobně důležitá témata. Jinak je to studentské rádio a akademici do něho nezasahují.

ZK: Na druhou stranu jsme od univerzity ale nedostaly ani úplnou podporu. Samozřejmě – získaly jsme možnost vysílat náš pořad, ale škola nechtěla s tímhle tématem spojit svoje jméno. V jeden čas univerzita nabízela, že některé pořady více podpoří a bude je propagovat. Rádio R navrhlo nás, protože jsme byly nejposlouchanější. Z nějakého důvodu to nedopadlo, ale myslím, že dnes už by to viděli jinak. Na stránkách mé současné katedry se objevilo, že dělám podcast Vyhonit ďábla. Nikde jsem to nevyhlašovala, studuji balkanistiku a střední Evropu, což není obor, který by se jednoduše propojil se sexualitou. To mě potěšilo.

Cílíte podcast na konkrétní skupinu?

ZK: Nejvíce nás poslouchají lidé ve věku 18–23, a pak 23–27 let. Tohle je tím pádem asi naše cílová skupina. Poslouchají nás spíše ženy, v podcastech je to 60 procent, na Instagramu asi 80 procent. Ale nechceme nutně cílit na jednu skupinu. Teď se nás jedna paní ptala, jestli budeme dělat i něco pro starší. Máme to v plánu, například sex po padesátce, po šedesátce. Myslíme si, že to bude relevantní napříč kategoriemi. Člověku ani nemusí být šedesát, aby ho to zajímalo.

Může tedy váš podcast pomoci i starším lidem?

ZK: Lidé nám píší, že litují, že náš pořad nevznikl dřív, když jim bylo sedmnáct. Nejen kvůli sexu, ale i v přijetí sebe samých. Myslím, že to je relevantní napříč všemi kategoriemi.

TF: Máme i starší posluchače, ale v porovnání s ostatními kategoriemi je to zatím minimum.

Přemýšlíte o rozšíření podcastu, třeba o besedách na školách nebo i účasti na festivalech?

TF: Chceme jezdit po malých městech a bavit se s lidmi v kavárnách nebo klubovnách, třeba dvacet lidí. Chtěly bychom to nahrávat, zajímá nás jejich názor, čím víc lidí bude, tím víc lidí se bude moci ztotožnit s tím obsahem.

ZK: Chceme i trochu decentralizace, aby všechno nebylo jen o Praze nebo o Brnu.

Překvapil vás poměr posluchačů podcastu, tedy oněch 60 procent žen a 40 procent mužů? Nebo jste něco podobného očekávaly?

TF: Rozdíl byl i větší, žen bylo nejdřív 70 i 80 procent. Nyní se přidávají muži, asi i proto, že se dostáváme do médií. Mužská a ženská sexualita je odlišná. Muži se na sexualitu dívají jinak, dívají se na ženy jako na objekt, je to vizuální, porno je v drtivé většině případů vytvořené z mužské perspektivy. Takže mě ten poměr asi ani nepřekvapuje, navíc jsme v našem podcastu dvě ženy.

Může to hrát svoji roli?

ZK: Ano. Někdy nám i napíšou, jestli nechceme přibrat do týmu chlapa. Ale nechceme.

Proč?

ZK: Několikrát jsme měly ve studiu muže coby hosty. Navíc v týmu trochu chlapa máme, můj přítel dělá grafiku a s oběma se s partnery o našem pořadu bavíme, o tématech a jejich relevanci.

Model dvou žen je jistě jednodušší vzhledem k tomu, že máte podobné zkušenosti i vnímání sexuality… Fungovalo by to vůbec s mužem, když říkáte, že mužská a ženská sexualita je odlišná? Pomohl by muž-moderátor pořad posunout, nebo by naopak narušil harmonii?

ZK: Současný koncept dvou kamarádek vznikl už na začátku. Nemyslím si, že by bylo špatné mít ve studiu chlapa, ale nemyslím si, že je to nutné. Prostě takhle jsme se rozhodly. Navíc mnoho našich hostů v uplynulých dílech byli muži, jak jsme říkaly.

TF: Mužský pohled na sexualitu je tu odjakživa, myslím si, že nám naopak pomohl náš ženský pohled. V pornu nebo na obálkách časopisů vidíte jen vyretušované ženy nebo modelky - a myslíte si, že po nich muži prahnou. Nejen mladší, ale i starší ženy si mohou uvědomit, že sexualita není dokonalá, že není nutné předstírat, ale naopak sdílet. To je cesta.

Pro které pohlaví je tedy složitější otevřeně mluvit o sexualitě?

TF: Muži sice mluví v hospodě, ale o čem vlastně? Samozřejmě to nejde generalizovat, ale většinou stylem „Já jsem jí naložil, bylo to dobrý“. Ženy zaujímají úplně jiný pohled, jsou vedené spíše k emocím. Muži tohle nedělají a místy to můžou mít i složitější; nevím, kolik mužů se svým kamarádům v hospodě svěří, že včera nebyli schopni uspokojit svoji holku nebo manželku. Pro muže může být ženský orgasmus jejich osobním vítězstvím, ale v první řadě by měl zůstat ženským potěšením – pokud na něm muž chce participovat, výborně. Ale asi by to nemělo být tak, že muž uspokojí ženu jen proto, aby se on sám cítil dobře.

Kde konkrétně jste se inspirovaly v zahraničí?

ZK: V Německu existuje pořad Auf Klo, což jsou rozhovory nejen o sexu, ale třeba i o různých psychických poruchách.

TF: Já jsem se inspirovala u britského Cum Curious, což dělají také dvě holky. Ony jdou ale více za hranu, dávají například konkrétní rady. To my neděláme – bavíme se o orálním sexu, co se nám líbí nebo nelíbí, popřípadě jak to děláme. Neříkáme ale, že to tak nutně musí být nebo že takhle je to správně.

Nechcete se tedy stavět do role určité poradny.

TF: V něčem možná můžeme být nápomocni, třeba v otázce prvního sexu můžeme mluvit o kondomech a lubrikačních gelech. Na druhé straně je hodně věcí, na které samozřejmě nemáme expertizu.

ZK: Snažíme se být otevřené a nevymýšlíme si před posluchači. Z našeho podcastu třeba vyplynulo, že jsme neměly tolik sexuálních partnerů – což nám mimochodem bylo několikrát vytknuto, pokud prý máme mluvit o sexu. Proto si zveme hosty, kteří jsou v daných oblastech zkušenější než my a mají své vnitřní pohledy, ať už je to virtuální sex nebo BDSM.

TF: Já v té výčitce vidím určitý stereotyp – velké množství sexuálních partnerů nemusí zákonitě znamenat, že jste v sexu lepší nebo horší.

Překvapují vás vaši hosté?

ZK: Mám radost, že naši hosté nás většinou překvapí příjemně. Zjistíme, že se s nimi dá mluvit otevřeně i o jiných věcech. Pozvaly jsme třeba slečnu kvůli labioplastice (operace stydkých pysků, pozn. autora), kterou podstoupila. Ale mluvila s námi i o dalších tématech.

TF: Mě velmi překvapila dívka, kterou jsme si pozvaly kvůli BDSM. Zažila velice tyranské praktiky, které byly za hranou i v kontextu žánru. Někdy jsou to velké příběhy.

Váš podcast je civilní, mnohdy mluvíte kamarádsky i odlehčeně, ale pokaždé jste velmi otevřené, sdílíte vlastní intimní zkušenosti, rozebíráte zážitky. Je tohle ta cesta, jak rozbít sexuální mýty lépe než erudovaní sexuologové?

ZK: Určitě. Snažíme se to i zdůrazňovat – nejsme expertky, a kdybychom si na ně hrály, tak se nám to vrátí. Bylo by to trapné. Silná stránka našeho podcastu je právě ta odlehčenost, lehčí forma. Lidi se něco dozvědí, zároveň jim nic nepředčítáme a snažíme se pořad udělat i zábavně. Nemám ráda, když někteří odborníci v rozhovorech pro média mají potřebu vystupovat strašně chytře, používají velká těžká slova a balí je do ideologií. Čím déle podcast děláme, tím víc mám pocit, že by nebylo správné mířit do složitých akademických vod.

Selhávají tedy sexuologové?

ZK: Neselhávají. Není jejich úkolem, aby byli zábavní pro širokou veřejnost. Myslím si, že zde chyběl někdo, kdo by téma sexuality uchopil podobným způsobem jako my. To ale neznamená, že to měli udělat sexuologové – ti mají poskytovat pomoc jednotlivcům, kteří je vyhledají, třeba i na základě našeho podcastu.

TF: Na základě našeho podcastu si lidé mohou uvědomit své problémy i to, že v nich nejsou sami. Nejsme ale konkurencí pro sexuology a oni nejsou konkurence pro nás.

Měla by se sexualita více dostat i do mediálního diskurzu?

ZK: Když dnes přijdete do společnosti s tím, že řešíte sex, nepůsobí to stejně vážně, jako kdybyste řekli, že se věnujete politice na Blízkém východě. Ze začátku na nás tak koukali dost shora. Až když nás začalo poslouchat více lidí, začali nás brát vážněji. Myslím si, že i média by sexuální tématiku mohla začít brát vážněji a nebát jí. Někdy se jim to asi může zdát trapné, povrchní, bulvární.

A mělo by něco v otázce sexuality naopak zůstat nevyřčené?

TF: Záleží na každém. Se Zuzanou je pro nás sdílení přirozené, ale to nemusí být příjemné všem. Myslím si, že by to mělo být tak, aby se člověk cítil komfortně a v pohodě se svojí vlastní sexualitou.