Chtěla jsem být jako ministryně i příkladem pro ženy, ale rodina mě potřebuje

Už se o vás mluvilo téměř s jistotou jako o ministryni práce a sociálních věcí, ale tento týden jste oznámila, že tu funkci z rodinných důvodů nemůžete přijmout. Proč nemůžete a jak jste to zvažovala?

Jako KDU-ČSL jsme o toto ministerstvo usilovali, ale docela dlouhou dobu nebylo jasné, jestli ho dostaneme. A když se začalo rýsovat, že by to mohlo vyjít, tak jsme se bavit o tom, kdo by mohl na tento post jít, protože máme uvnitř KDU-ČSL více vhodných odborníků. Ale to už běžela nějaká jednání, to nebylo hned od začátku. Byla jsem každopádně oslovena a je jasné, že to je věc, kterou musí člověk zvažovat ze všech stran, musí začít doma v rodině, což je velmi důležité. Probírali jsme to zodpovědně i s manželem, zvažovali jsme tu možnost, nicméně převážila potřeba, abych se věnovala rodině, protože ta ještě není připravena na to, abych byla jako ministryně téměř pořád v Praze. A tím, že nás dělí od Prahy tři sta kilometrů, musí se na to dívat člověk i z perspektivy té vzdálenosti. Když člověk žije v Praze, přece jen se s rodinou alespoň ráno a večer potkává a může plno věcí ladit úplně jinak než z Moravy.

Jestli jsem dobře počítala, vaší dceři je třináct let. Je to ještě věk, kdy podle vás péče nejde s dobrou podporou zvládnout i v roli ministryně?

No, to jsou zrovna takové roky… (směje se) Je to doba, kdy je maminka určitě ještě potřeba. A taky v rozhodnutí hrálo roli, že jsem klasická sendvičová generace, bydlíme i s mou maminkou, které je přes osmdesát. I její věk a zdravotní situace byla důležitou součástí mého rozhodování.

Nechci, aby to vypadalo, že vám to vyčítám, ale uvažovala i o tom, jaký tím dáváte signál coby nominantka na ministryni sociálních věcí, kam spadá i postavení žen ve společnosti? Zda jste přemýšlela o tom, kdo ten skleněný strop zastavující ženy v kariéře - třeba i tím, že si méně věří – má potom prorážet, když ne politička, která se má stát ministryní sociálních věcí?

Víte, že nad tím dost přemýšlím? Mám zájem na tom, aby bylo v politice více žen. A chtěla jsem být příkladem pro mnohé ženy, ukázat, že to všechno nějak kloubit jde. Ale je pravda, že v této situaci jsem potřebovala dát přednost rodině. Teď jsem v pozici senátorky, předsedkyně klubu a první místopředsedkyně strany. Už teď je náročné skloubit to s rodinou, jezdit do Prahy a být tu často. A už tohle je ten strop, na který jsme s rodinou narazili a kdy to ještě lze zvládat. Ministerstvo práce a sociálních věcí bude velmi důležitým rezortem, doba není jednoduchá a stojí před ním mnoho výzev. Uvědomuji si se vší zodpovědností, že potřebuje člověka celého. A opravdu mě to mrzí, protože to je rezort, kterému se celý život věnuju. Třicet let jsem pracovala v sociálních službách na různých pozicích, dělala jsem inspektorku kvality sociálních služeb, takže jsem jezdila po celé republice, myslím si, že tu problematiku velmi dobře znám. Ale teď prostě nejde, abych byla od pondělí do neděle pořád v Praze a úplně rodinu odstřihla. A zmiňovaná Morava v tom hraje velkou roli - plno věcí bych uměla řešit, kdybych žila blíž Praze.

V této situaci je spousta žen, i když ne jako ministryně, ale jsou či mohly by být svými schopnostmi ředitelkami, vysokými manažerkami. Když i vy jste narazila na limity ženy s rodinou, věříte, že situace v Česku jde posunout tak, aby ženy zastávaly pozice, na které profesně dozrály?

Snažím se tu víru mít. Je pravda, že ženy přistupují ke všemu zodpovědněji - a ta zodpovědnost je pak brzda. Protože se na to dívají i v kontextu rodiny a všeho kolem. Zní to jako fráze možná, ale opravdu je to třeba: musíme pro ně vytvářet podmínky a mít flexibilnější trh práce připravený pro ženy, mít více zkrácených úvazků a podporovat zaměstnavatele, aby to pro ně bylo výhodné. Je potřeba ženám vytvářet prostředí, aby vznikaly školky a dětské skupiny u zaměstnavatelů.

Nemrzí vás, že tohle všechno jste mohla v zemi zařídit?

Ministryně ale nejde dělat na zkrácený úvazek.

Neuvažovala jste o tom, že by vám třeba strana mohla zajistit větší podporu, abyste si to dokázala lépe organizovat, najmout například víc podpůrných odborníků, abyste mohla víc věc delegovat a říct si „o víkendech nepracuju“?

Je to fakt těžké. I to se dá, že by si člověk řekl: Budu mít každý druhý víkend volný a budu s rodinou. Ale o víkendech je člověk často zván do televizních debat, jsou tu společenské akce spojené s tou funkcí, trošku by do toho režim vnést šel, ale jednoduché by to nebylo. A já už teď zvažuju každou schůzku, kvůli které mám jet do Prahy, protože i kvůli jedné věci strávím šest hodin za volantem. Tři hodiny z Bystřice pod Hostýnem do Prahy, absolvuji schůzku a zase jedu zpátky, když nepotřebuju nutně zůstat v Praze. To jsou věci, které jsou už teď pro mě velkou bariérou. Možná kdybych nebyla ona sendvičová generace, tak by se to řešit dalo. Ale neumím si představit, že bych jako ministryně říkala, že KDU-ČSL podporuje, aby lidé pečovali doma o své blízké a věnovali se svým rodinám, a sama bych přitom rodinu úplně odstřihla.

Říkáte, že jste o MPSV v KDU-ČSL usilovali a bylo napínavé, kdo ze stran ho získá, ale tohle ministerstvo vypadá spíš jako otloukánek než rezort, o který se strany přetahují. Pozorovali jsme, jak pro něj za vaši koalici Spolu vyrůstá Markéta Adamová Pekarová, která pak šla dělat předsedkyni sněmovny, v koalici Pirátů a Starostů má tuto odbornost osvojenou Olga Richterová, která byla nominantkou na ministryni, ale šla dělat místopředsedkyni sněmovny. A pak vy. Není to nakonec spíše v tom, že je to příliš náročný rezort?

Hrálo to roli. Jak už jsem říkala, výzev je tam mnoho. A hodně věcí je dlouhodobě strategicky neřešených. Je potřeba začít dávat strukturu mnoha věcem a místo nepředvídatelnosti a chaosu nastolit stabilitu a větší jistotu. Je také potřeba reagovat na aktuální výzvy - stárnutí obyvatelstva, které se propojuje nejen do sociálních služeb, ale i do zdravotnictví. Je třeba dát do pořádku IT systémy, je tu nepropojenost úřadů, zbytečně moc administrativy. Do toho důchodová reforma a víceleté financování sociálních služeb. Sice si umím představit, že by se člověk obklopil odborníky a lidmi z branže, o které se může opřít, ale přece jen ministr je nejdůležitější osoba. A neumím si představit, že by si tam mohl říct „Tak a teď jdu za rodinou“. Tam bude potřeba stopadesátiprocentní zapojení.

Zvažovala jste i to, že odtud velmi těžko odejde člověk po čtyřech letech bez výčitek opozice a voličů, že není spousta věcí hotova?

Je to hodně složité, ale my jsme připraveni budoucímu ministrovi nebo ministryni být oporou. Včetně mě. Se spoustou věcí mám velkou zkušenost z praxe, takže jsem připravena pomáhat a stát jim po boku. A máme lidi na jednotlivé oblasti tohoto rezortu, kteří jim budou pomáhat. Bude to potřeba. Cítím taky ve společnosti obavu, že vláda bude konzervativní, moc pravicová. A chci ujistit, že jsme si předsevzali, že všechny reformy budeme dělat sociálně citlivým způsobem. Nechceme, aby lidi zůstávali v chudobě nebo do ní padali. Chceme, aby měli motivaci k práci. Ale řešit zneužívání dávek je samozřejmě taky důležité, měla by se udělat větší revize dávek. To jsou všechno věci, které nezměníme ze dne na den, ale je potřeba dát je za ty čtyři roky do pořádku.

Zneužívání dávek je sousloví, které od politiků často zaznívá. Co to vlastně znamená? Dávky se využívají k životu, ale jak se zneužívají?

Jde právě o to, že IT systémy pod ministerstvem nejsou propojeny, takže člověk čerpat třeba může dvě dávky, ale kdyby se všechno propojilo a podívali bychom se na jeho celkovou situaci, na příjmy a na to, kdo všechno se do příjmů k rodině započítává, možná bychom přišli na to, že na tu další dávku nebyl nárok.

Ale je to jen možnost, že by to tak mohlo být. Říkáte to, aniž k tomu máte data - chápu to správně?

No, ano, asi tak. Je potřeba to analyzovat.

Říkala jste, že máte v KDU-ČSL víc odborníků na tuto oblast. Kdo tedy bude ministrem či ministryní sociálních věcí, bude to Marian Jurečka?

Omlouvám se, ale na to nemohu odpovědět. Máme domluvu s budoucím premiérem, který chce kroky za budoucí vládu zveřejňovat, jak budou přicházet. Až to řekne Petr Fiala, tak se o tom teprve bude mluvit.

Tento týden jste byla aktivní i v jiné důležité věci: na jednání v Senátu jste nebyla pro to, aby byl aktivován článek 66 Ústavy, což by umožnilo přenést prezidentské pravomoci po dobu jeho vážného stavu na jiné ústavní činitele. Proč?

Ano, nebyla jsem pro, abychom teď dotyčný článek aktivovali. I proto, že zpráva lékařského konzilia, která visí na stránkách Ústřední vojenské nemocnice, věc malinko posunula od původní zprávy vyžádané předsedou Senátu, kde se psalo, že pan prezident není schopen v současné době vykonávat své pravomoci.

Ale opravdu jen malinko…

Ano. Ale navíc jsou tu další aktivity pana prezidenta spojené s jeho veřejnými projevy: hovořil do rádia Frekvence 1, mluvil telefonicky se současným premiérem a měl videokonferenci s premiérem budoucím, takže činí nějaké kroky, které se vztahují k jeho funkci. Proto si myslím, že teď - i kvůli společenskému klimatu - není doba na aktivaci článku 66. Lidé často nechápou, o co tu jde, berou to tak, že chceme prezidenta zbavit funkce a je potřeba pořád zdůrazňovat, že jde jen o přenesení některých pravomocí, nikoliv zbavení prezidentské funkce. Ale vysvětluje se to těžko. A myslím, že by to nevrhalo na českou republiku dobré světlo i z pohledu mezinárodního kontextu. Byl by to precedens. Pověřil Petra Fialu, politická situace postupuje a vypadá to pozitivně. Je to jistě i tím, že současný premiér Babiš řekl, že nepřijme pověření, takže panu prezidentovi nic jiného nezbylo. Ale situace se vyvíjí směrem, který určily volby.

Ale víte, zda činnosti, o nichž mluvíte, nevykonává prezident jen ve světlejších chvilkách - a kolik jich má?

My si to všechno uvědomujeme. I na komisi pro Ústavu se vyčítalo, že nevystoupil k národu, když už měl rozhovor v rádiu, kdy navíc příkopy ve společnosti spíš hloubil, než zasypával. A naopak nevystoupil 28. října, aby státnicky něco řekl; to všechno si uvědomujeme. I to, že se ochuzujeme o určitou obřadnost a státnictví. Ale tak to zkrátka je, už před čtyřmi lety jsme si zvolili trochu nemocného člověka a tohle to teď přináší.

Není to tak, že kdyby se prezident nechoval podle výsledku voleb, ale tak, jak sliboval, tedy že v každém případě pověří Andreje Babiše, tak by strany budoucí vládní koalice za stejných okolností článek 66 aktivovaly?

Těžko říct. Nevím, jestli by byl ten tlak větší. Na druhou stranu - možná by to bylo naopak větším důkazem, že je v pořádku, kdyby se choval, jak jsme od něj zvyklí. Ale ne, takovým účelovým směrem, jak naznačujete, se naše uvažování opravdu neubírá.