TOP 10 rozhovorů Respektu roku 2018

Dvě dekády vedl Alan Rusbridger britský deník The Guardian, z něhož udělal noviny s celosvětovým vlivem.

Když říkám, že musíme být lepší, myslím tím, že nestačí jen dělat kvalitní noviny. Musíme být vůči svým čtenářům daleko více otevření, než jsme kdy byli. Musíme se s nimi pouštět do nepříjemných debat ohledně toho, proč by nám měli věřit, protože část společnosti nám očividně nevěří. Součástí toho je, že musíme otevřeně a upřímně ukazovat, jak novinařina funguje a jak ji děláme. Lidé o tom mají řadu předsudků – myslí si třeba, že nás někdo řídí. Musíme všem dát daleko víc nahlédnout pod pokličku naší práce.

Se spisovatelem Pavlem Kosatíkem o chápání Masaryka a opozici coby českém dějinném rysu.

Stát vznikl, protože si to generace Čechů přály. Možná si nepřály republiku, protože ani žádnou neznaly, v Evropě před první válkou existovala jenom jedna, francouzská, a ta nepůsobila politicky svůdným dojmem. Lidé se každopádně chtěli zbavit německého panství, které hrozilo čím dál víc, jak rostl vliv Německa na Rakousko. I v té vysněné rakouské federaci, o které Češi snili od dob Palackého, by se vliv Čechů vedle Němců marginalizoval. „Dědek“ jim tu svou komplikovanou, ale zároveň svobodnou a samostatnou republiku vnutil, bez něj by vzniklo nějaké nové království. Trochu to připomíná Václava Havla v roce 1989.

S Hanou Michopulu nejen o vývoji české porevoluční gastronomie.

Za socialismu se nic nedělo, nesmělo se nic a nikam – a tak se doma vařilo a jedlo. Po revoluci se toto „domácí“ zřejmě stalo symbolem jakési mrtvolnosti. V gastronomii tak došlo k šílenému zpoždění, přitom si tenhle obor zasloužil stejnou inovaci jako všechny ostatní. A mezitím tady potravinářské korporace plnily regály supermarketů tím nejhorším, co dokázaly vyrobit a co by jinde neprodaly. My jsme k tomu nekriticky vzhlíželi, všechno, co nebylo české, nám přišlo tak nějak lepší. Tohle vakuum mě frustrovalo a chtěla jsem to změnit.

S generálem, který poslední čtyři roky vedl Vojenský výbor NATO, o padlých Češích, Rusku a návratu zase domů.

Stojím samozřejmě na té straně, která má velký respekt ke všem ztrátám, jež jsou způsobeny výkonem povolání. Protože to je věc, kdy člověk obětuje to nejcennější, co má, ve prospěch druhých. Zastávám názor, že mise, které se vojáci účastnili, je v zájmu České republiky. A že fakt, že vojáci přišli o život daleko odtud, není výrazem toho, že by byli na misi pro vlastní uspokojení nebo že by si tam chtěli vydělat peníze, jak někteří naznačují. Naopak reprezentují to, že naše země je součástí společenství národů, kterým není lhostejný vývoj ve světě. Koncept, že bychom se měli bránit pouze v našich hranicích, o němž také slýchám, mi přijde sobecký a krátkozraký.

Se zakladateli firmy Avast o jejich novém bohatství, zalepování kamery v notebooku a premiérově „zabejčenosti“.

Kučera: Podle mě si myslí, že bude osvícený diktátor, což je velmi obtížná pozice.

Baudiš: Já mu nikdy moc nefandil. Samozřejmě je v našem zájmu, aby věci jako daně fungovaly. Ale i kdyby si Babiš vedl sebelíp, konflikt zájmů u něj prostě existuje. To, že vlastní noviny, je svým způsobem špatně, těch konfliktů je však daleko víc.

Pokud se může v politice dostat do situace, kdy se musím rozhodnout, jestli je něco výhodnější pro stát, nebo pro mě, tak v tu chvíli samozřejmě vzniká problém.

S herečkou o svatbě na Marsu, rodičovství po čtyřicítce a promíchaném divadle.

Vědci, kteří na základně pobývají, dodržují celkem přísný režim kopírující reálný pobyt na Marsu: pobyt venku pouze ve skafandrech, v dekompresních komorách před vstupem do habitatu musíte strávit pokaždé patnáct minut, k jídlu mrazem sušená strava, spaní v miniaturních kajutách, nedostatek vody, se kterou se musí extrémně šetřit, takže jsme se za tři týdny osprchovali snad dvakrát třikrát – a, pravda, kapku jsme smrděli.

Dětský psycholog Lars Lyster se specializuje na pomoc dětem s vážnými poruchami chování.

Problém bývá v tom, že se na děti díváme, jako by se takhle chtěly chovat, jako by bylo v jejich vlastních silách to změnit. Tak to chápe tradiční pedagogika – děti se chovají dobře, pokud chtějí. To, že zlobí, křičí, jsou agresivní nebo se propadají do záchvatů, potom znamená, že nechtějí. A úkolem učitele je dítě přimět, aby chtělo. K čemuž slouží intervence v podobě trestů a restrikcí. Něco mu odebereme, zakážeme, omezíme ho. Posledních deset let ale přineslo spoustu nových vědeckých poznatků z oblasti vývoje a fungování lidského mozku, které ukazují, že taková optika je mylná. Děti prospívají dobře, pokud mohou. Když se chovají nevhodně, znamená to, že nemohou. Jejich mozek jim to neumožňuje.

Změní se nakonec Česko v druhou Saharu? Ekolog David Pithart se tomu snaží zabránit, k velkému optimismu však důvod nenachází.

Nedokážeme už v krajině udržet vodu. Když narovnám tok, voda rychle odteče. V přírodním korytě je v daném okamžiku až třikrát víc vody než v regulovaném. Narovnaná řeka nebo potok také přestanou erodovat své břehy, zahryznou se do dna a prohlubují se, zaklesávají. Voda se pak tolik nedostává do nivy a hladina podzemní vody klesá.

Povrchová voda přitom ochlazuje své okolí. K tomu, aby se vypařila, spotřebuje obrovské množství tepla, takže když vám svítí sluníčko na mokřad nebo na rybník, pořád je u něj snesitelně. Když jste ale na poli, na Hané, v poledne 5. srpna, je to totální výheň a Sahara.

Lukáš Šlehofer vede na Gymnáziu Na Zatlance jeden z nejnovátorštějších – podle mnohých nejzajímavějších – projektů pražské středoškolské scény.

To, co studenti potřebují, je svoboda a s tím spojená odpovědnost. Jasně si vymezíme hranice, společná pravidla a v rámci nich máme svobodu jednat, jak chceme. Zároveň ale učitel i studenti mají možnost říct – „ne, tohle už je pro mě nepříjemné“. Naši studenti v Altu mají poměrně velkou míru svobody, ale taky adekvátně k tomu velkou míru odpovědnosti.

S Josefem Koudelkou o jeho návratech, rozeznávání kvality a dosud nezpracovaných fotografiích.

Pro mě je fotografie kus potištěného papíru, který, když je dobrý, v člověku vyvolává jisté emoce. Pro mě existuje jen fotografie dobrá a špatná. Ale její uměleckost se řeší pořád. I na každé schůzi Magna se mluví o takzvané umělecké fotografii – a já vždycky reaguju tak, že navrhuji, aby se slovo umění vyloučilo ze schůze a aby se hovořilo jen o fotografii. Líbí se mi, když se tak jako v některých zahraničních institucích fotografie přirozeně vřazuje do stálých expozic mezi malířství a sochařství – a nikdo neřeší, jestli je větším, či menším uměním.