Bývalý šéf Guardianu: Musíme být vůči čtenářům mnohem otevřenější

Dvě dekády vedl Alan Rusbridger britský deník The Guardian, z něhož udělal noviny s celosvětovým vlivem. Byly dny, kdy spal pár hodin denně, čelil kvůli investigativní práci svých kolegů hrozbě vězení a svět se točil kolem něj a jeho rozhodnutí. Dnes řídí oxfordskou kolej Lady Margaret Hall. Aktuálně vydal bestseller o světě médií Breaking News.

Ve své knize píšete, že svět, v němž měli novináři monopol na informace, nenávratně zmizel. Když jste se v roce 1995 stal šéfredaktorem listu The Guardian, tušil jste, jaké změny přijdou?

Vůbec ne. V knize se snažím ve dvou nebo třech dílčích kapitolách sdělit, jaké to bylo dřív. Dovedu si představit, že mladší generace to vůbec netuší, a já jim chci ukázat, jak se komunikovalo. Věděli jsme, že existuje internet a že je to v podstatě elektronická verze toho, co děláme my v novinách, jen že se prostě publikují informace rovnou. Nevěnovali jsme tomu ale moc pozornost. V roce 1995 si nikdo nepředstavoval, že jednou bude možné, aby čtyři miliardy lidí spolu mohly mluvit přímo, aniž by k tomu potřebovaly novináře.

Co byla v roce 1995 vaše nejdivočejší představa o budoucnosti novinařiny?

V Guardianu tehdy byli asi dva lidé, kteří měli přístup k internetu. Na to, jak přesně internet funguje, jsme se však museli jet podívat do Spojených států. Byli jsme tehdy i v The New York Times, kde si mysleli, že zpravodajství na internetu prostě není součástí jejich práce. My na tom byli podobně. Že musíme něco změnit, jsme si připouštěli pomalu. Jestli jsem si z té doby něco odnesl, pak to, že člověk se nemá bát představivosti.

Stále více čtenářů dnes přestává věřit klasickým liberálním médiím. Na scéně je cítit okouzlení alternativními weby, které čtenářům opakují, že jim všichni ostatní lžou a oni se naopak starají o jejich skutečné problémy. Zároveň je zásobují vylhanými zprávami. Co mohou dnes novináři dělat, aby lidem vysvětlili, že se pokoušejí popisovat reálný stav světa?

Musíme být zkrátka lepší.

O to se řada z nás snaží, ale zdá se, že to nestačí.

Když říkám, že musíme být lepší, myslím tím, že nestačí jen dělat kvalitní noviny. Musíme být vůči svým čtenářům daleko více otevření, než jsme kdy byli. Musíme se s nimi pouštět do nepříjemných debat ohledně toho, proč by nám měli věřit, protože část společnosti nám očividně nevěří. Součástí toho je, že musíme otevřeně a upřímně ukazovat, jak novinařina funguje a jak ji děláme. Lidé o tom mají řadu předsudků – myslí si třeba, že nás někdo řídí. Musíme všem dát daleko víc nahlédnout pod pokličku naší práce.

Jenže stále budeme tahat za kratší konec provazu. Když v klasických médiích uděláme drobnou chybu, hodně čtenářů je naštvaných. U alternativních médií naopak lež nikoho od čtení neodpuzuje.

Musíme s tím počítat. Pokud tvrdíme, že jsme profesionálové, pak by nám mělo být měřeno jiným, přísnějším metrem. Někteří nám nic neprominou a budou si o nás myslet jen to nejhorší v jakékoli situaci. Nemá cenu se nad tím rozčilovat a říkat, že to není spravedlivé. Musíme porozumět tomu, proč nám lidé nevěří. Na to je mnoho odpovědí, a nejspíš se to liší v závislosti na zemi i na konkrétním médiu. Pokud se například čtenáři nevyznají v tom, kdo vaše médium vlastní, nebudou vám věřit. Stejně tak pokud vás vlastní velké firmy spojené s nějakým oligarchou.

Co jste dělal vy osobně pro to, abyste byl lepší?

Hodně jsem přemýšlel o problematice důvěry. Proč se lidé rádi vybavují na Facebooku, co tam posiluje zmíněnou důvěru. Došel jsem k tomu, že je dobré mluvit s nimi i přímo než pouze přes stránky novin. Musíme přestat přednášet, naši čtenáři chtějí debatovat, přít se, sáhnout si na nás. Naučil jsem se věnovat tomu hodně času, vykládat své argumenty a polemizovat o nich. Takhle se budují vztahy založené na rovném postavení účastníků. Pokud mi v debatě pořád nevěříte, mám šanci přidat vám ještě další argument, ukázat vám něco dalšího. Když ani to nezabere, můžeme si vyměnit vizitky a pokračovat. Tento scénář je diametrálně odlišný od starého postupu, kdy já měl tiskárnu a vy ne, a já jsem prostě řekl „věřte mi“ a nemusel jsem vás už nijak přesvědčovat. Dnes je nutné naslouchat, více mluvit o svých zdrojích a otevřeně opravovat svoje chyby.

Řada novinářů se teď snaží především napsat skvělý článek. Na diskusi už tolik času nezbývá. Je to jejich chyba?

Ano. Řekl bych, že stále většina zpravodajských organizací zdaleka nevěnuje tolik času myšlenkám na čtenáře, kolik by měla. Pro čtenáře se toho díky sociálním sítím a snadnějšímu přístupu k informacím hodně změnilo, mají rozšířenější výběr. Náš úkol je přesvědčit je, že tenhle prostor je, co se týká věrohodnosti informací, rizikový, že důvěra v nás se jim dlouhodobě vyplatí. V některých novinách proběhla i debata typu „naši čtenáři jsou hloupí, nechceme s nimi mluvit“. To bylo vidět hlavně na tom, že se upustilo od možnosti přidávat pod články komentáře. Zcela se rezignovalo na tento typ komunikace. Není to dobrá cesta.