Případ Gisèle Pelicot ukazuje, kdo je opravdu silný a kdo se má stydět
Sledovaná francouzská kauza posouvá vnímání sexuálního násilí
Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota a Silvie Lauder.
Před časem jsem ve svém newsletteru psala, že si dám načas pauzu od psaní o sexuálním násilí. To stále platí, nicméně případ francouzské penzistky Gisèle Pelicot je natolik výjimečný, že kvůli němu udělám výjimku. A to dokonce dvakrát – detailům případu se věnuji s kolegyní Zuzanou Machálkovou i v pátečním Výtahu Respektu.
Tady se chci zaměřit na téma, k němuž se vracím opakovaně, protože čím víc o něm přemýšlím, tím víc mě zaráží jeho čirá absurdita a nesmyslnost. Patriarchální pohled na svět – při jistém zjednodušení řečeno – rozděluje lidi na silné a slabé, přičemž dělení neběží podle individuálních vlastností jedince, ale podle šablony pohlaví: muži jsou silní, ženy slabé, tečka. V rozumnější variantě nejsou ženy úplně slabé, ale muži jsou vždy – případně častěji – ti silnější.
A v tomto pojetí světa existuje ještě jedna výrazná konstanta. Jsou to především ženy, na koho je nakládána tíha mimořádně silných emocí, totiž viny a studu. Ženy jsou zostuzovány jednak za vlastní rozhodnutí, na nichž přitom často není nic odsouzeníhodného. Rozhodnutí dospělé ženy žít bez partnera je možná pro řadu lidí nepochopitelné a sami si neumějí představit život mimo partnerský vztah, ač reálně nikomu neubližuje.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
