Studenti potřebují svobodu a zodpovědnost

Ještě před dvěma lety radil Lukáš Šlehofer ze soukromé firmy rodičům a dětem, jak se vzdělávat. Pak se ale rozhodl zkusit měnit české školství z první linie a stát se učitelem. Dnes vede na Gymnáziu Na Zatlance jeden z nejnovátorštějších – podle mnohých nejzajímavějších – projektů pražské středoškolské scény.

Vaše škola se vloni rozhodla otevřít třídu, kde se učí zcela jiným způsobem. Proč se klasické státní gymnázium pouští do experimentu?

Celá naše snaha vychází z přemýšlení, kdo je vlastně vzdělaný člověk. Myslíme si, že musí mít nějakou míru všeobecných znalostí a souběžně rozvíjet měkké dovednosti. Znalosti by neměly být fragmentarizované, aby to nebyly jednotlivé útržky, které nedávají jako celek smysl. Proto se snažíme propojovat výuku do smysluplných celků. Jinými slovy – když se studentů ptám, co je národní obrození, tak aby netápali, jestli myslím národní obrození v literatuře, nebo národní obrození v dějepise. Aby to pořád byl jeden proces.

Záměrem vašeho programu Alt je podporovat studenty, abych z nich vyrostly samostatné a sebevědomé osobnosti, schopné odpovědnosti, respektu k druhým a práce. O tohle se běžné školy nesnaží?

Myslím, že snaží. Otázkou pouze je, kolik prostoru naplnění takového cíle věnují. Řada škol postupuje tak, že se zaměřují na učivo a k těmto klíčovým kompetencím přistupují jakoby mimochodem. A my jsme se rozhodli, že na jejich rozvoji budeme pracovat cíleně. Že naplnění těchto kompetencí bude stejně důležité jako samotné učivo, jako klasické znalosti.

Jak se učí odpovědnost, spolupráce a respekt k druhým?

Když jsem četl několik školních vzdělávacích programů, tak tam je třeba napsáno, že v rámci hodiny českého jazyka rozvíjejí dovednost komunikovat. A když jsem se ptal toho učitele na dané škole, jak to dělá, tak říkal: „No tak kladu studentům otázky a studenti na ně odpovídají.“ Mně ale takový způsob nepřipadá pro rozvoj komunikace, zvídavého tázání studentů dostačující. Proto jsme se to pokusili dělat jinak.

Jak?

Těch cest je několik. Zaprvé jsme zavedli předmět osobnostní a sociální výchova, což je vlastně průřezové téma, které je v rámcových vzdělávacích programech (název pro státní osnovy - pozn. red.) standardně zařazené, a my jsme použili několik volných hodin, jež může ředitel školy nebo autor školního vzdělávacího programu vyhradit na cokoli. Vznikl předmět, v rámci něhož jsou studenti stavěni před úkoly z oblasti osobnostního rozvoje, kde si zkoušejí různé role, pak je společně reflektují a dostávají zpětnou vazbu. Takže podobně jako se učí třeba o dějinách 20. století, učí se komunikaci, jak funguje, co jsou vztahové signály, co jsou obsahové signály atd. Pak si vyzkouší cvičení, kde znalosti sami na sobě reflektují.

Školní hodiny nejsou místem, kde by se lidé mezi 15 a 20 lety měli chuť kdovíjak projevovat. Jak se to dá změnit?

To, co potřebují, je svoboda a s tím spojená odpovědnost. Jasně si vymezíme hranice, společná pravidla a v rámci nich máme svobodu jednat, jak chceme. Zároveň ale učitel i studenti mají možnost říct – „ne, tohle už je pro mě nepříjemné“. Naši studenti mají poměrně velkou míru svobody, ale taky adekvátně k tomu velkou míru odpovědnosti. Například máme pravidlo, že pokud ve škole chybím, musím si to omluvit do pěti dnů, jinak dostanu neomluvené hodiny a za to nesu sankce. Nikdo za nimi nechodí a neříká „přines už mi omluvný list“. Tak a řadou dalších postupů se učí odpovědnosti.

Učitelé si často stěžují na nezájem dětí. Jak to řešit?

My vlastně velký nezájem neřešíme. Je to dáno už nastavením výběrového řízení. Poměr přijatých a zájemců máme zhruba 1 : 3, takže si můžeme vybrat studenty, kteří skutečně mají zájem se učit. Kromě státních přijímaček musí děti u nás do Altu sestavit svoje portfolio, kde představí sami sebe. Potom studenti přicházejí na osobní pohovor, kde své portfolio obhajují. Vidíme tedy, jestli má student zájem spolupracovat s ostatními a zapojit se s nimi do spoluučení. Velmi často se totiž studenti naučí mnohem víc od sebe navzájem než od nás učitelů.

Při debatách o změně výuky učitelé namítají, že musí splnit požadavky rámcového vzdělávacího programu. To vám nekomplikuje život?

Součástí kontraktu při nástupu do našeho gymnázia – já to vnímám jako kontrakt – je to, že studenti získají nějaké penzum znalostí a dovedností, které jsou pro gymnázium prostě dané. To nařizuje stát a mně se zdá, že tohle nařízení obsahuje docela rozumné věci. Tím se určuje nepodkročitelná mez, kterou všichni musí zvládnout. Pak existuje jakási rozvojová mez. Studujeme v cyklech, jimž říkáme tematická období. Ta mají nastavené výstupy, které jsou povinné pro všechny. Tím garantujeme zmíněnou nepodkročitelnou mez. Pak jsou úkoly volitelné, nebo povinně volitelné. Mají nabídku a z té si vyberou, co je zajímá. A zároveň existuje další možnost: pokud má student velké nadání v nějakém oboru a hodlá se v něm rozvíjet, má možnost požádat si o určitou míru individuálního plánu. Tak se snažíme balancovat mezi garantováním nepodkročitelné meze, kterou by měl mít všeobecně vzdělaný člověk, a zároveň snahou rozvíjet silné stránky a talent studentů.