Halka Třešňáková: Abychom byli normální rodina

V dokumentu z roku 2015 Liebe Indigo režiséra Saši Dlouhého na téma svobody říkáte: „Čím jsem starší, tím míň se cítím svobodná.“ Platí to?

V určitých věcech ano, v určitých ne. Co se týče nesvobody, hodně souvisí s rodinou, se závazky, třeba vůči mé matce, otci, sourozencům nebo rodičům Tomáše. Zatím jsou všichni zaplaťpánbů zdraví, ale stárnou. Dřív jsem byla víc jako dítě, které si bere, co chce, může si dovolit odjet, kdykoli se mu zachce… Teď si víc uvědomuju to, co je i v Desateru – cti otce svého i matku svou.

Ale nechci vypadat, že si stěžuji, tuhle „nesvobodu“ jsem si vybrala sama, není to tak, že by mě kterýkoli z rodičů do něčeho nutil; zkrátka mám pocit, že bych tady pro ně měla být. Tedy že ta nesvoboda souvisí s určitou zodpovědností, kterou jsem před patnácti lety neměla.

To souvisí i s tím, že v šestačtyřiceti budete po 28 letech znovu matkou. Dítě přijde na svět za pár týdnů.

Určitě moje zklidnění a větší pocit zodpovědnosti souvisí i s tím, že jsem znovu těhotná, protože s Tomášem budeme muset minimálně dalších dvacet let nějak fungovat, abychom byli do svých šedesáti aktivní rodiče, kteří jsou schopní se o dítě postarat.

Nebylo drama rodit v osmnácti, kdy v člověku ještě bublá teenagerovská revolta, a k tomu je rok 1990? Je rozdíl mezi vaším těhotenství tehdy a teď?

Je pravda, že teenagerovskou revoltu jsem měla hodně divokou s útěky do Hamburku, žití s pankáčema ve squatu… Ale tohle všechno jsem opustila, když jsem zjistila, že jsem těhotná. V osmnácti jsem také těhotenství téměř fyzicky nevnímala, zatímco tohle těhotenství je po letech vymodlené, pořád ještě tomu nemůžu uvěřit, a je spojeno s větším strachem, aby všechno dobře dopadlo. Hodně mě ale překvapilo, že to, co bylo běžné už téměř před třemi desítkami let v Německu, kde jsem rodila první dítě, ještě pořád není běžné tady. Jako třeba přiložit po porodu dítě k prsu…

To není běžné?

Jistě i tady vše prošlo určitým vývojem, ale ne všude, v některých věcech je tady to zpoždění obrovské, i když se na tohle téma vedou vášnivé diskuse. Budu rodit císařským řezem, a v takovém případě dítě první čtyři dny přinášejí dítě matce jenom na kojení. Nejdůležitější dny pro právě narozené dítě. V Německu se už tehdy bral zřetel na to, co rodič pro dítě chce. Tady za to musím bojovat, a to stojí v tomhle křehkém stavu spoustu nervů a sil.

Změnilo vám nějak vaše první dítě kariéru?

Já při prvním synovi studovala a mohla ho s sebou brát do školy, můj profesor Ctibor Turba neměl problém s tím, že je tam Alan s námi často. A měla jsem na to taky nekonečnou energii, starat se o dítě, studovat, hrát divadlo… Je zajímavé, že jsem vlastně z našeho ročníku jediná, která divadlo ještě dělá, možná to souvisí i s tím, že jsem měla i něco jiného a na kariéře tak urputně nevisela. Prostě jsem si říkala, že když nebudu hrát divadlo, budu doma se synem.

V deníkovém zápisu z roku 1988 píšete: „Až budu mít děti, tak s divadlem skončím, třeba budu hrát divadlo dětem doma jen tak pro radost, budu s nimi malovat, prostě žít, tak jak by se mělo. Nesnáším lidi, kteří pohrdají ženami v domácnosti. Vždyť ony se obětují daleko víc než pracující matky, to se musí podepsat.“ Nakonec to dopadlo jinak, vždy jste byla pracující matka…

Takhle jsem si to představovala předtím, než se Alan narodil, ale jeho otec, za kterým jsem se po revoluci do Prahy přistěhovala, nepřinášel tolik peněz, abych mohla být s dítětem doma. Takže jsem hned začala překládat, hrát. Protože bych sice mohla hrát doma divadlo synovi, ale neměli bychom co jíst.

Teď vám hlad nehrozí, ale do práce se chcete vrátit už v říjnu, pár týdnů po porodu.

Doma bych zůstat mohla, ale mám za sebou třicet let soustavné práce a už od podzimu mám závazky; a hlavně – nedovedu si to ani jinak představit. Takže s Tomášem teď řešíme termíny, aby nehrál on, když hraju já. Taky musíme být někdy dohromady spolu s dítětem, abychom byli normální rodina.