Krása existuje ve všem

Legenda světové fotografie příští středu v Praze otevře svou největší retrospektivu a Česku velkoryse daruje své životní dílo. S Josefem Koudelkou o jeho návratech, rozeznávání kvality a dosud nezpracovaných fotografiích

Proč se retrospektiva pořádaná v Uměleckoprůmyslovém museu k vašim osmdesátým narozeninám jmenuje Návraty, a ne pouze Návrat?

V katalogu, který k výstavě vyjde, o mně pařížský vydavatel a kurátor Robert Delpire říká, že se od fotografa Henriho Cartier-Bressona liším tím, že on se na své cesty pečlivě připravoval a všechno si předem nastudoval, zatímco já se neustále někam jen „jakoby vracím“. Jsem malý člověk, který chodí po zeměkouli a hledá, kde by na něj mohla čekat nějaká fotografie. A když to místo najde, vrací se tam tak dlouho, až ji dostane. To jsem měl už od začátku, pořád jsem se vracel na stejná místa: do divadla, k cigánům, k lidem v exilu. A platí to i pro můj nejnovější projekt Ruiny.

Když tu fotku na daném místě dostanete, už se tam vracet nemusíte?

Rád se tam vracím i pak. Ta místa a lidé jsou tak pěkní, že mi to dělá potěšení. Ruiny hodlá ve velké výstavě zpracovat pařížská Bibliothèque nationale, ale já si přeji, aby to tím neskončilo, abych se mohl k tématu dál vracet a udělat ještě něco lepšího.

Při zahájení pražské retrospektivy zároveň podepíšete převod první části více než sedmi set vašich fotografií do sbírek Uměleckoprůmyslového musea. Záměr darovat životní dílo rodnému Česku jste přitom oznámil už v roce 2002, pak museu v roce 2007, proč se to vleklo celých šestnáct let?

Tak dlouho se řešilo, jestli mohou přijmout mé požadavky, kterými jsem dar podmínil. Týká se to především půjčování darovaných prací jiným institucím na zahraniční výstavy, které se ukázalo být složité. Proto také první polovinu daru na muzeum převedu teď při vernisáži a druhou část zatím ponecháme jako takzvaný promised gift, tedy přislíbený dar. Část fotografií tak bude nějaký potřebný čas fakticky dlouhodobou zápůjčkou muzeu. Jen letos mám nějakých pět výstav a vždycky jsem je půjčoval skrz svou fotografickou agenturu Magnum, která je zařízená na to, aby mé fotografie neustále cestovaly a někdo kontroloval jejich stav. Uměleckoprůmyslové museum na to zařízené není. Navíc by si muselo nechat každý zahraniční vývoz kontrolovat, což je údajně v posledních letech velmi administrativně náročné a zdlouhavé. Proto jsme dar rozdělili do dvou fází. Doufám, že i toto bude v budoucnu jednodušší.

Kterých fotografií z daru si nejvíc vážíte?

Třeba části souboru Cikáni, která ještě nebyla nikdy nikde prezentovaná. Podobnou sérii Cikánů jsem už sice vystavoval v roce 2002 na velké výstavě ve Veletržním paláci Národní galerie, ale to byly nové zvětšeniny. Zatímco tyhle jsem dělal já v roce 1968 pro připravovanou knížku o cigánech, která ovšem tehdy nevyšla, protože jsem po invazi odešel ze země. Nejsou možná tak dokonalé, ale jsou to mé autorské zvětšeniny. Když by teď někdo přišel, že by chtěl jejich část někam půjčit, Uměleckoprůmyslové museum by logicky mohlo říct, že se je půjčit bojí, protože jsou cenné. Proto jsou také v části onoho přislíbeného daru – čili případnou zápůjčku a její rizika vezmu na sebe.

Zároveň pražské Národní galerii věnujete cyklus De-creazione, který jste před pěti lety vytvořil pro prezentaci Vatikánu na Benátském bienále. Jde o dvanáct velkoformátových snímků nevratných zásahů člověka do krajiny. Odpustil jste tedy už galerii, že se od vaší zmiňované výstavy v roce 2002 hned po zahájení distancovala, protože se nelíbila tehdejšímu šéfovi Milanu Knížákovi, který dokonce v médiích zpochybnil, jestli jste vůbec dobrý fotograf?

Nepříjemné věci já zapomínám. Když se mě teď v UPM ptali, jestli mají na vernisáž pozvat i Knížáka, odpověděl jsem, že pochopitelně ano. Národní galerii plánuji také darovat dvaadvacet unikátních fotografií cigánů, z nichž deset pochází z výstavy 7 + 7, kterou připravila Anna Fárová pro Špálovu galerii v roce 1967. Od té doby nikdy nebyly vystavené. Doplnil jsem je o dvanáct fotografií ze stejného období. Vznikl tak jedinečný celek, který jinde neexistuje. Chtěl jsem shromáždit to nejlepší, co jsem udělal, na jedno místo, uspořádat to a posléze darovat, aby to zůstalo v mé vlasti, Česku, a zároveň to bylo v Evropě dostupné pro případné důležité výstavy. Proto věnuji své dílo Uměleckoprůmyslovému museu, Národní galerii v Praze a Moravské galerii v Brně.

Touha vyjít ven

Jeden ze sporů kolem vaší výstavy v Národní galerii se před šestnácti lety vedl i o to, jestli je fotografie umění a patří do Národní galerie, či ne. Je?