Spor o Libyi. Slovní palba Paříže a Říma je mezi členy EU nevídaná

Římské ministerstvo kultury komplikuje zapůjčení obrazů Leonarda da Vinciho na chystanou výstavu v pařížském Louvru: Francouzi se prý chovají arogantně, jako kdyby Itálie byla supermarket, kam mohou napsat nákupních lístek děl, která chtějí. Šéfové obou italských vládních stran kritizovali Francii, že okrádá Afriku. Italský ministr vnitra a vůdce Ligy (severu) Matteo Salvini pak konkrétně obvinil Francii, že nechce mír v Libyi - a sleduje v této severoafrické zemi hlavně zájmy své ropné společnosti Total.

Rétorická palba, která poslední týdny míří z Říma na Paříž, je mezi členy Evropské unie nevídaná. Připomeňme, že se jedná o druhou a třetí největší ekonomiku eurozóny; o státy, které patří do skupiny nejvyspělejších ekonomik G7 i mezi zakladatele evropského projektu. Evropskou rovinu sporu probíráme v aktuálním tištěném vydání Respektu. Zde nabízíme málo mediálně pokrývanou a zcela reálnou rivalitu, která komplikuje hledání míru v Libyi.

“Bývala to až do druhé světové války italská kolonie. Italové ji vždy považovali za součást naší velmi omezené sféry vlivu v Africe,” řekl Respektu Luca Barana v Ústavu mezinárodních vztahů v Římě. “Takže když Francie pod prezidentem Sarkozym v roce 2011 bombardovala Kaddáfího režim, mnoho Italů v tom vidělo snahu o rozšíření francouzského afrického vlivu na náš úkor.”

Itálie, která počátkem tisíciletí za vlády Silvia Berlusconiho podepsala s Kaddáfím dohody o ostraze hranic, o dodávkách plynu a odškodnění za italské koloniální zločiny, nebyla během arabské revolty roku 2011 slyšet. Byla zavalena vážnou finanční a politickou krizí. Když se po jejím zklidnění začala římská diplomacie více angažovat, objevily se právě rozpory s Francií. Jsou tak závažné, že i vyslanec OSN pro Libyi v pondělí apeloval, aby evropské mocnosti urovnaly své spory, které měly negativní dopad na hledání míru.

“Itálie v zásadě považuje Libyi za místo, kam by měla směrovat evropskou politiku. Francie to vidí jinak,” vysvětluje Luca Barana. Analýzy publikované vloni na podzim na bezpečnostním webu Stratfor i na prestižním serveru Foreign Affairs se shodují, že Itálie i Francie sledují v Libyi odlišné priority: vidí své zájmy v jiných částech země a prosazují odlišnou cestu k míru.

Italskou prioritou je omezení migrace a zajištění dodávek plynu, přičemž hlavní migrační trasy i těžiště jejích energetických vazeb aktivit leží na západě Libye. Aby tyto zájmy účinně sledovala, musí vláda v Římě vyhledávat úzké vztahy s mezinárodně uznávanou vládou v libyjském hlavním městě Tripolisu a s vlivným obchodním městem Misuráta. A také s nejmocnějšími milicemi na západě Libye, v jejichž řadách bojují též kovaní islamisté; bez jejich tolerance by mezinárodně uznávaná vláda byla bezmocná.

Hlavní prioritou Francie je naopak - jak píše Foreign Affairs – “úsilí vnést základní řád na jih Libye, kde směs kriminálních sítí, převaděčů a teroristů ohrožuje tradiční francouzskou sféru vlivu v pásmu Sahelu, kde je rozmístěno 4500 francouzských vojáků. To údajně vedlo Francii k podpoře generála Chalífy Haftara ve víře, že je lépe připraven obnovit bezpečnost a vykořenit libyjské džihádisty.”

Je třeba dodat, že se Libye tímto zdrojem nestability v regionu stala až po Sarkozyho vojenském zásahu. Každopádně generál Haftar kontroluje východní Libye a jeho centrem je město Benghází. Platí za tvrdého sekulárního bojovníka proti islamistickým skupinám a zároveň za hlavního soupeře mezinárodně uznávané vlády. K jeho spojencům patří též Rusko, Egypt a Saúdská Arábie.

“Nedá se říct, jak konkrétně italsko-francouzská rivalita ovlivňuje dění v terénu v Libyi. Jisté je, že kvůli jejich neshodám neexistuje žádný společný evropský hlas - a kdyby Evropa jedním hlasem hovořila, tak by mohla tamní dění ovlivnit mnohem spíš,” říká italský odborník Barana. Libyjští vůdci podle něj o neshodách Italů a Francouzů vědí a využívají jich ve svůj prospěch.

Vloni tak například proběhly dvě vrcholné konference o budoucnosti Libye, jedna ve Francii a druhá v Itálii, přičemž obě požadovaly jinou cestu k předčasným volbám. Francie chce brzké hlasování, protože sází na momentální Haftarovu sílu. Itálie nechce volby uspěchat, protože dobře zná slabost mezinárodně uznávané vlády, kterou však považuje za lepší podmínku dlouhodobého smíru v Libyi než nástup silného muže Haftara.

Konkurence mezi evropskými státy tak ztěžuje hledání míru v nesmírně komplikované situaci. Neschopnost najít společnou linii v zemi -  kde je navíc současný chaos do značné míry výsledkem Francií a Británií vedené intervence proti Kaddáfího diktatuře - je frustrující nejen pro Libyjce. Vadí i příznivcům toho, aby Evropa hrála v éře Trumpa, Putina a Si Ťin-pchinga na mezinárodní scéně významnější roli. Dokáže to, když zatím neumí konat jednotně ani v zemi v přímém sousedství, která je kvůli migraci i riziku náboženské radikalizace pro Evropu nesmírně důležitá?