Na to, aby se konflikt vyhrotil, je mezi Spojenými státy a Íránem moc živo

V novém Respektu 3/2020 vám přinášíme podrobně zpracované téma hrozícího íránsko-amerického konfliktu. V bloku textů najdete analýzu vzájemných vztahů obou zemí (Proč americký prezident a ajatolláhové balancují na hraně války), vysvětlení pohledu voličů Donalda Trumpa (Být tvrdý a nestarat se) i postoje Evropy (Mluvit, mluvit a pak jednat). Součástí je také následující rozhovor s íránským, v Praze žijícím filmařem Kavehem Daneshmandem, který odemykáme jako upoutávku a pozvánku ke koupi.

S jakými pocity sledujete aktuální situaci v Íránu?

Snažím se ji nahlížet střízlivě. Když člověk žije tam, pořád je na jakési emocionální horské dráze. Odtud se snažím situaci vnímat i s ohledem na dění za scénou, fakta i minulost. Těžko říct, jestli jsou mé závěry správné, ale aspoň jsou méně vypjaté.

Už skoro deset let žijete v Česku, ale s rodnou zemí jste v kontaktu a často ji navštěvujete. Jak situaci vnímají právě vaši íránští přátelé, kteří ji znají z první ruky?

Mají obavy a samozřejmě se o tom všude mluví. Nemine den, aby se mě někdo nezeptal, jestli sleduji, co se doma děje. Lidé si dělají logicky starosti, co bude, ale já se při vším respektu k názorům expertů nedomnívám, že atentát na Solejmáního vyústí ve válku.

Co vás vede k optimismu?

Jde o soubor několika věcí, které je podle mě dobré vzít v potaz. Pár jich zmíním i s rizikem, že budou vypadat, že spolu nesouvisejí. Dozvuky Solejmáního smrti provázejí vypjaté scény, které sledujeme v přímém přenosu, ale málokdo se ptá, komu jeho smrt mohla prospět – hráče na domácí politické scéně nevyjímaje. Solejmání byl jednou z vůdčích osobností íránské politiky a všichni jsme věděli, že dříve nebo později se začne řešit, kdo nahradí současného nejvyššího revolučního vůdce Chameneího. Ačkoli v této souvislosti nikdy nepadlo oficiální slovo, protože s podobnými spekulacemi se na veřejnosti nehazarduje, Solejmáního jméno se tu objevovalo nejčastěji.

Které další okolnosti je podle vás nutné vzít v potaz?

Vrcholní politici 21. století jsou nejmocnějšími byznysmeny na světě. Platí to pro Spojené státy, Írán i Česko. A není většího byznysu než toho, který by mohlo přinést zvýšené napětí v íránsko-amerických vztazích. Další podstatnou skutečností je, že ve Spojených státech podle některých odhadů žijí až čtyři tisíce dětí členů íránské režimní elity. Studují tam, pracují, někdy mají dokonce americké pasy. Bavíme se o synech a dcerách členů parlamentu a prezidentova kabinetu. Mezi oběma zeměmi se toho děje hodně. A navíc, Írán se dramaticky proměňuje.

V jakém smyslu?

Během posledních deseti let jsem zaznamenal obrovský rozvoj velkých měst, jakými jsou Teherán, Isfahán nebo Šíráz. Stavějí se monumentální nákupní střediska. Jak možná víte, největší obchodní domy na světě stojí na Blízkém východě. A teď si představte, že v Teheránu má vyrůst největší obchodní dům celého regionu. Hlavní město působí jako staveniště. Do země se stahují světové značky. Takhle podle mě příprava na válku nevypadá. Ale pochopitelně se mohu fatálně mýlit. Spousta lidí vám řekne, že konflikt vypukne během půl hodiny.

Střízlivější politologové nyní ve svých analýzách zmiňují, že Solejmání íránskou společnost sjednocoval i rozděloval. Za příklad si berou střední třídu, kterou silně znechutila jeho role při potlačování nedávných protivládních protestů. Jak jste Solejmáního vnímal vy?

Jsem příslušníkem středního stavu, stejně jako mí přátelé, a náš pohled je podobný. Írán je ale mimořádně rozmanitá země a spousta lidí to vidí jinak – ostatně jeho pohřeb byl velkolepý. Můj dojem z něj se opírá o mé postoje vůči íránské armádě a politice jako takové; osobní hodnocení nemám o co opřít. Pro mě symbolizoval obecné nastavení mysli mnoha Íránců týkající se role, jakou má země v regionu hrát. Má se Írán vměšovat do dění, aniž nejdřív vyřeší problémy vlastních obyvatel? Když se do něj vměšovat nebude, přežije to? Toto je podle mě pramen kontroverzí kolem Solejmáního.

Když zmiňujete pohřeb – v médiích se objevily spekulace, že účast davů nemusela být zcela dobrovolná. Má íránský režim nástroje k tomu, aby do ulic nahnal takové množství lidí?

To je zábavná záležitost. Mám za sebou 18měsíční vojnu, která je v Íránu povinná. Při podobných příležitostech jsme třeba slýchali: když půjdete, dostanete týden dovolené navíc. Jindy jsme jako vojáci museli jít, protože jsme byli v centru dění. Ale pokud jde o pohřeb, dobrovolná účast byla silná. V takovém rozsahu lidi nezmanipulujete. Na druhou stranu nepochybuji, že každá organizovaná akce na světě má mechanismy, jak účastníkům vynahradit „námahu“ spojenou s tím, že dorazili.

Proměnil atentát běžný život v Teheránu?

Pro mě je tohle další vtipná záležitost. Většina mých přátel nepochází z Íránu, a kdykoli vidí něco ve zprávách, začnou se strachovat, jestli se do země mohu vrátit. Ano – vždyť zatímco si spolu povídáme, lidé v Íránu pracují v nemocnicích, nakupují jídlo, jezdí metrem a volají taxíky. Všechno běží jako obvykle. Navzdory všem otřesům, které Střední východ postihují, je Írán stále velmi bezpečnou zemí. Míra kriminality je sice vysoká, ale tento typ zločinnosti s politikou v podstatě nesouvisí, vyplývá spíš z chudoby. Naše životy však silně ovlivňují emoce: řeči o tom, že může dojít k válce, posloucháme pořád, je to psychická zátěž, která působí na celou společnost. Po praktické stránce nicméně všechno funguje. „Fungování" je vlastně vhodné slovo – nepostihuje, co se člověku děje v srdci, jaký může cítit smutek, přesto vyřeší, co je třeba.

V polovině tohoto týdne v roli uměleckého ředitele zahájíte 9. ročníku festivalu ÍRÁN:CI. Jeho letošním mottem je pokyn Unikni! O jaké typy úniku jde?

Zrovna jsem různé odstíny unikání probíral s kolegou, s nímž připravujeme koncepci panelové debaty s festivalovou porotkyní Nacim Pak-Shiraz. Je vedoucí katedry Islámských a blízkovýchodních studií na Univerzitě v Edinburghu, zároveň přednáší na katedře Filmových a perských studií. Rádi bychom s ní rozebrali, jak a proč došlo k tomu, že íránský artový film zaznamenal tak silné vzepětí zrovna v tomto námětu. Samozřejmě, že jde o univerzální otázku, jíž se zabývají tvůrci z celého světa, ale množství pohledů na věc obsažených v íránských snímcích je zarážející. Letos máme v soutěži film o uprchlíkovi, o vězních, ale i o manželce, která se snaží uniknout ze vztahu, o manželovi, který je také v pasti. Některé útěky jsou fyzické, jiné unikání je psychické, jindy jde o útěk přímo z Íránu.

Vy sám víte, jaké to je. Jak těžké je odstěhovat se – anebo utéct – z Íránu?

Ach, to je těžká věc! Rozhodně těžší než v Íránu zůstat.

Kaveh Daneshmand (37) Iránský filmový režisér, scénárista a spoluzakladatel a umělecký ředitel festivalu ÍRÁN:CI, který každoročně probíhá v Praze, Brně a Bratislavě. Daneshmand přednáší na Prague College, spolupracuje s Prague Film School a pravidelně se objevuje v porotách filmových festivalů. Jeho krátký film Occasional Showers (2015) získal hlavní cenu Svazu íránských scénáristů a kritiků na 34. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Fajr.