Politická korektnost a slovo fašismus
Fašismus je dnes zpátky a existuje stále více důvodů, které opravňují k úvaze, že jeho novým hnízdem je Rusko
Rusko je posedlé fašismem a jeho výtvarnými znaky – zejména svastikou. Před 70. výročím vítězství nad Hitlerem ji vymetá ze všech zapadlých koutů země bez ohledu na to, když ve vší věcnosti připomíná hrůzy války: na výstavě v Kamčatce vyretušovali výložky vojáků SS z fotek, které zachycují jejich potupné zajetí sovětskými hrdiny. Novinářka Lina Danilevič ze Smolenska dostala pokutu za to, že na Facebooku zavěsila historickou fotku svého domu po rodičích, kde se za války usadili němečtí důstojníci a na dvorku vyvěsili vlajku s hákovým křížem. Z knihkupectví zmizel slavný komiks Maus o holocaustu s kočkou vypadající jako Hitler a tak dále.
Na vymýcení nacistických znaků dohlíží vládní agentura Rospatriotcentr - a jak píše Oleg Kašin pro server Opendemocracy, oficiálním důvodem je ochránit válečné veterány před traumatem, jež by jim mohl pohled na svastiku způsobit. Jde tedy o politickou korektnost v její nejvyhrocenější - a také zvrácené - podobě. Politická korektnost má svůj původ na Západě, kde má chránit traumatizované menšiny jako jsou gayové, černoši a podobně; má tedy chránit práva těchto menšin.
Kašin píše, že v ruském pojetí (kde jsou naopak gayové napadáni) má chránit většinu a posilovat vládní ideologii, jejímž pilířem je historická porážka fašismu, který prý ovšem opět zvedá hlavu a opět ohrožuje Rusko ze Západu – zejména z Ukrajiny.
Zdánlivý detail ruské hysterie kolem svastiky však odhaluje potíž mnohem větších rozměrů: Rusko i Západ se octly v pasti jazyka, do níž je nahnaly dějiny a která jim znemožňuje vidět zjevnou skutečnost. V této pasti se octlo samo slovo fašismus (který se nemá zaměňovat s nacismem, byť se to právě v Rusku často děje), tedy ideologie s italským rodokmenem ve 30. letech minulého století hojně rozšířená nejen v Německu (kde vznikla její speciální odrůda s názvem národní socialismus, tedy nacismus).
Moje zkušenost s komunismem (který ostatně také západní politici odmítali nazývat totalitním režimem, aby si nezavřeli dveře k jednání s ním) mne naučila, že největší hrozbou pro nás nebývají diktatury jako takové, ale naše neochota pravdivě popsat jejich povahu.
Fašismus je dnes totiž zpátky a existuje stále více důvodů, které opravňují k úvaze, že jeho novým hnízdem je právě Rusko. Týdeník Newsweek zveřejnil minulý týden zajímavý text amerického profesora politologie Alexandra J. Motyla, v němž se odvolává na další autory popisující povahu ruské diktatury jako fašistickou, protože má stále více shodných znaků s těmi, jež fašismus definují. Jsou jimi například silný (maskulinní) vůdce a jeho kult osobnosti, sjednocení nacionalismu a církve, kult násilí, mobilizace mládeže, vysoká míra represe, masivní propaganda, imperialistická ideologie založená na pocitu ohrožení a tak dále. „Putin a jeho Rusko splňují podmínky dokonale,“ píše profesor Motyl.
Jenže je tady jeden velký problém. Říct něco takového v Rusku je pochopitelně životu nebezpečné, ale použít slovo fašismus – jakkoli neutrální ve smyslu politické definice - k označení ruského režimu není možné ani na Západě. Okamžitě by to bylo vnímáno veřejností tak, že současné Rusko je stejnou „říší zla“ jako bylo hitlerovské Německo nebo Mussoliniho Itálie, proti kterým vedl Západ (i Rusko) největší válku v dějinách. Z toho jaksi automaticky plyne, že Západ by měl začít novou válku, tentokrát proti fašistickému Rusku. Jenže to poslední, co Západ chce, je válčit.
Západ chce s Ruskem vyjednávat, chce ho přivést k rozumu a k dohodě o míru na Ukrajině. Slovo fašismus použité ve vztahu k Rusku by jakoukoli dohodu znemožnilo. Je to tedy také druh politické korektnosti, jejíž smyslem je neurazit někoho, s kým potřebujete mluvit.
Rozumím západním politikům, že vůči Rusku volí opatrná slova. Problém však spočívá v tom, že vinou geopolitických okolností jsme se všichni octli v pasti, která nám znemožňuje pojmenovat jevy pravým jménem. A pokud nemůžeme používat pravdivý jazyk, připravujeme se tím o jediný nástroj, který nám umožňuje poznávat skutečnost. Odsuzujeme sami sebe k životu v iluzi.
Moje zkušenost s komunismem (který ostatně také západní politici odmítali nazývat totalitním režimem, aby si nezavřeli dveře k jednání s ním) mne naučila, že největší hrozbou pro nás nebývají diktatury jako takové, ale naše neochota pravdivě popsat jejich povahu. Mlčením je totiž posilujeme.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].