Padouch jako z thrilleru

Gabriel Allon, špion Mossadu a jeho budoucí šéf, unikl v londýnských ulicích jen o vlásek pokusu o zabití. Měla to být pomsta za to, že z ruských spárů vytrhl mladou ženu Madeleine, která pod dohledem KGB coby stážistka na Downing Street svedla britského premiéra.

KGB pak premiéra vydírala, aby podepsal práva ruské ropné společnosti těžit ropu ve výsostných britských vodách. Jenže Gabriel Allon celu akci překazil, čímž tak rozlítil ruského prezidenta, že vydal příkaz na jeho popravu. Začíná boj na život a na smrt, z něhož Allon vyvázne jen tak tak; s mnoha šrámy na těle i na duši.

Americký spisovatel Daniel Silva je autor bestsellerových thrillerů, jehož čtu už léta a sleduji, jak se postupně vyvíjí ve spisovatele, který se vyhledáváním tématu i politickými názory stále více blíží mistrovi žánru Fredericku Forsythovi. V nejnovější knize The English Spy vydané před několika týdny je hlavním padouchem - a jediným, který nemá fiktivní jméno, ale pouze reálný titul – právě ruský prezident. A není pochyb, že jde o Vladimira Putina.

Politický thriller je už od Grahama Greena specifickým žánrem, v němž je příběh pevně vsazen do doby, kterou právě prožíváme. Číst si desítky let staré thrillery je jako prohlížet si tehdejší mentální mapu Západu – jeho interpretaci světových událostí a obavy ze zkázy. V období Studené války to byla někdy až nuda: stále tentýž nepřítel lidstva Sovětský svaz, ale často také nebezpečně naivní americký prezident (málokdy však jasně identifikovatelný s některým konkrétním), jehož z pozadí ovládala mocichtivá CIA. V 90. letech přibyly nové typy postav: islamističtí teroristé a také naivní ruský prezident-demokrat, který je obětí manipulace brutální KGB, jež touží po návratu Ruska na výsluní.

Ještě ve Forsythově Ikoně z poloviny 90. let ruský prezident-demokrat vítězí a jeho vyzyvatel, nacionalistický vůdce a zlosyn Komarov, je poražen (díky agentovi CIA na penzi Jasonu Monkovi). Jenže o dvacet let později už je Komarov dávno u moci (v literatuře i v realitě) a jmenuje se Vladimir Putin.

Pro Daniela Silvu se stal Putin vítaným přírůstkem do plejády literárních padouchů: nelítostný muž s obrovskou mocí pohrdající lidským životem. V epilogu sice Silva povinně píše, že postavy jsou fiktivní, ale zároveň vysvětluje, že knihu psal pod vlivem současného vývoje v Rusku a Putina výslovně jmenuje. Cituje také výrok britského ministra zahraničí Philipa Hammonda z letošního března, že Rusko je „největší jednotlivou hrozbou“.

Jistě, číst si politický thriller je především zábava a příjemná součást dovolené, přesto mne zarazilo, jak pochmurně se fikce blíží k realitě. Sotva jsem knihu dočetl, narazil jsem minulý týden na editorial Financial Times, který se věnuje soudnímu procesu v případu vraždy Alexandra Litviněnka (byl v Londýně otráven poloniem a spousta důkazů míří na dva agenty ruské tajné služby). Britský deník mezi řádky naznačuje, že Litviněnko byl zavražděn na Putinův příkaz, a píše, že vyšetřování vraždy přineslo „další důkazy o brutálních, neortodoxních a nebezpečných metodách“, které je ruský stát připraven použít k „odstranění svých protivníků a k dosažení svých cílů“.

FT jen lituje, že soudní proces byl – kvůli zájmům britského byznysu, který má s Moskvou čilé styky – tak dlouho odkládán. Kdyby se totiž konal dříve, „Západ mohl už dávno před ukrajinskou krizí získat důležitý vhled do toho, s jakým státem má do činění, když jde o Putinův režim“. Teď už je bohužel opravdu pozdě; a Daniel Silva se svojí zdatnou fantazií vlastně jen – byť zábavně – klopýtá za realitou.