Neexistuje období, kdy se beze zbytku naplnil sen o šťastné rodině

Před šesti lety Jana Počtová natočila dokument Generace Singles o lidech, kteří žijí bez životního partnera a vidí se jako volní, flexibilní a ekonomicky nezávislí. V novém snímku, který měl nedávno premiéru, se zabývá rozpadem tradiční rodiny. Název Nerodič skrývá šest příběhů lidí, kteří žijí v jiné formě rodiny, než je ta nukleární, tedy matka, otec, děti. Hlavní poznatek z dvouletého natáčení však podle ní s formou soužití nesouvisí - a zní, že vztahy nikdy nejsou a nikdy nebyly ideální.

Na začátku kladete otázku, jestli je tradiční rodina opravdu v háji. Našla jste odpověď?

Už dlouho jsem v sobě bojovala se palcovými titulky různých časopisů, že stoupá rozvodovost, ženy přestávají rodit děti nebo se čím dál tím víc dětí rodí mimo manželství… Člověk je zahlcen varováními, že se děje něco špatného, že svět se nenávratně mění a rodina mizí. Výchozí otázka tedy byla jasná – ovšem velmi záhy jsem při natáčení pochopila, že pravděpodobně nikdy neexistovalo období, kdy se naplnil ten krásný sen, který všichni máme: šťastná nukleární rodina, kdy děti vyrůstají ve skvělých podmínkách a milujícím vztahu.

Co vás k tomu vede?

Ještě před dvěma sty lety vůbec nebylo běžné brát si někoho z lásky; hlavní účel svatby bylo ponechat majetek v rodině. Chudý člověk si nemohl vzít bohatého; tak si dnes rodinu asi nepředstavujeme. Bylo časté také to, že lidé uzavírali sňatky, aniž se znali – dohodli jim to rodiče.  Při práci na filmu jsem zjistila, že i vztahy babiček a dědečků a rodičů mají kostlivce ve skříni. Přestože spolu zůstávali, nebyla jejich manželství vždy šťastná. A tehdy jsem si řekla: Tak s čím tady operujeme? Pochopila jsem, že měřítka, která dnes na rodinu aplikujeme, především měřítko rozvodovosti, jsou mylná.

Jak to?

Nic neříkají o kvalitě vztahů. Ale nakonec si myslím, že rodina v krizi není. Pouze změnila formální podoby. Je na tom vlastně úplně stejně -  ale zároveň se kvůli sociálním a ekonomickým možnostem, které se úplně proměnily, odkrývá pravá tvář vztahů.

Téma rozpad tradiční rodiny je na pořadu dne v sociologii už půl století.  Co nového k tomu dokument přináší?

Ani nevím, jestli jsem měla ambice přinášet něco zcela nového… Nemám potřebu vzdělávat českou společnost. Dělám svou práci a věci, které mě baví. Nejsem socioložka ani psycholožka, nemám snahu přispívat do akademické debaty.  Každopádně se ale ukázalo, že téma rodiny je silné a je třeba o něm mluvit, protože u nás naráží na velmi „prvoplánové“ představy.  Hlavně se v diskuzích pod články je vidět, že lidé jsou sobečtí a neschopní přijmout jakékoli jiné varianty života. I když je paradoxně často sami žijí. Taky jsou alibističtí a vulgární. Odhaduji, že každý druhý Čech řekne, že to, co můj film ukazuje, je zhouba - a jen to potvrzuje, jak se rodiny rozpadají. Ale podle mě to je pouze neochota dívat se za vlastní mantinely. Doufám, že film aspoň pár lidem otevře oči; to by mi jako ten přínos stačilo.

V dokumentu jste označila svou rodinu za „průměrně nefunkční“- ale také tu konstatujete, že spolu rodiče nakonec vydrželi. Podle čeho funkční rodinu posuzujete?

Právě tohle byl důvod, proč jsem začala točit. Na začátku jsem měla zkreslenou představu rodiny. Myslela jsem si, že všichni musí být beze zbytku šťastní, rozumět si a děti musí vyrůstat ve skvělých a ideálních podmínkách. Nechci říct, že já jsem to neměla, ale taky nevím, jestli to vlastně někdo vůbec má. Je tohle vůbec možné? Je vůbec možné vychovat děti a něčím je nepoznamenat?  Byl to proces: na začátku se ptám, co je funkční model rodiny, na konci přiznávám, že to nemá smysl řešit. Jediné, co má smysl řešit, je to, jak život přichází, a snažit se ho žít dobře. Zní to jako klišé, ale klišé to není. Byla jsem sama plná předsudků. Vyrůstáme na pohádkách a mýtech - a pak když stárneme, zjišťujeme, že realita je odlišná.

Co dal film vám a co jeho aktérům?

Já jim říkám hrdinové, protože to hrdinové jsou. Nemůžu odpovídat za ně, ale řekla bych, že pro ně to bude tak trochu běh na dlouhou trať a dojde jim to později. Oni tím filmem tak intenzivně jako já nežili, natáčeli jenom pár dnů v průběhu těch let.  Myslím, že film dá hlavně něco jejich dětem, až se na to jednou podívají. Uvidí, jak to měli jejich rodiče těžké, a že se snažili. Mě to dalo hlavně to, že jsem se uklidnila: už vím, že lze žít v různých modelech. Ano, jsou obtížné. Ale ani „normální“ model není jednoduchý  - takže nemá smysl se něčeho bát dávat si do života umělé překážky.

Podle čeho jste vybírala příběhy?

Vybrala jsem jich jen šest, abychom se k hrdinům dostali blízko a měli čas je poznat. Forem rodinného života je nespočet, já si zvolila šest základních. Měla jsem pocit, že je ve svém okolí vídám nejvíc a nebyly zase tolik netypické - chtěla něco jiného, co ale zároveň žijeme všichni. A k tomu jsem navíc hledala lidi schopné reflexe a kritického uvažování, řekněme střední třídu.

Koho jste tedy vybrala?

Jasně jsem věděla, že chci singl mámu. Těch je v dnešní době spousta, je to nejčastější model, tak jsem chtěla ještě něco navíc. A potkala jsem Tamaru, která se po narození svého syna vrátila ke své babičce. Nejen aby to zvládla finančně a psychicky, ale také se chtěla mít s kým dělit o starosti a radosti. Což příběh obohatilo o pohled předchozí generace.

Potom mám holky lesbičky, která má každá jedno dítě – biologicky každá jedno porodila, samozřejmě ty děti jsou jejich obě. V dokumentu sledujeme jejich cestu za třetím dítětem. Přínosná mi přišla postava dárce spermatu, kamaráda Roberta, ta je dnes velmi častá a nemusí být jen u lesbických párů. Nejzajímavější ve finále je, že právě jejich rodina ukazuje „opravdu funkční“ model:  Veronika a Kateřina mají láskyplný vztah a jejich děti tak mohou okoukat fungování páru. A navíc mají to, co ostatní v dokumentu nemají: jsou na to dvě. Protipól je příběh Stáni, která nenašla partnera, se kterým by chtěla mít děti. Když jí bylo osmatřicet, tak si uvědomila, že už se to nemusí stát taky nikdy a rozhodla se děti adoptovat. Chtěla rovnou dvojčata.  Věděla, že bude muset chodit do práce - a nechtěla, aby její dítě bylo pak doma samo. Dvojčata jsou spolu a mají vlastní svět.

Pak tam mám otce, který má malou dceru ve střídavé péči. V českém soudnictví děti většinou získají do péče matky - a tím vlastně děti přicházejí o jednoho rodiče. Je to vidět hlavně na synech, ze kterých si pak někdy matky dělají náhradní partnery. Mě přijde smutné, že muži za zapojení do výchovy nebojují víc; na druhou stranu chápu, že mají v cestě spoustu legislativních překážek. Chtěla jsem tak ukázat muže, který tohle zvládá, a přispívá k výchově dcery stejně jako její matka.

Dalšími hrdiny je pár, který nechce děti vůbec - nerodiče v pravém slova smyslu. Bylo zajímavé sledovat, že jsou rodina, i když nemají děti. Mají to, co většina ostatních aktérů nemá: krásný, rovnoprávný a harmonický vztah. Člověk by si řekl, že kdyby někdo měl mít děti, tak právě oni, protože by byli skvělým vzorem.  A konečně patchwork rodina. To je novodobý sociologický termín, deka sešitá z malých kousků – a tento typ rodiny je sešitý z různých dětí. Hanka s Lubošem jsou manželé, společně mají syna, Luboš má z předchozího manželství tři děti, které jsou v jeho péči, a Hanka má z předchozích dvou vztahů dva kluky. Dohromady tedy šest dětí. A Hanka zde také otevírá dost silné téma, o kterém se málo diskutuje: že je strašně těžké mít nevlastní dítě rád tolik jako vlastní. Dnes totiž vyrůstá velká generace dětí, které nedostávají tu plnou primární lásku, jakou může poskytnout jen rodič.

Jak to tedy jejich děti zvládají?

Na to nejsem schopná odpovědět. To by byla otázka hlavně na ty děti, ale ani ony to nejspíš nebudou vědět. Nebudou to schopné obsáhnout na verbální úrovni. Samozřejmě si myslím, že někde se to ukládá a je to začarovaný kruh. Nicméně dřív rodiny byly při sobě, ale rodiče se třeba nenáviděli – což na dítěti taky zanechá stopu. A před 150 lety ani neexistoval pojem dětství: děti chodily od devíti let pracovat a do učení. „Užít si dětství“ bylo privilegium bohatých. Nemyslím, že dětství kdy bylo ideální, ale dnes o tom víc víme.  Předpokládám, že každá generace si nesla svoje. Že dnes lidé nezvládají vztahy, nejspíše znamená, že už je nejspíše nezvládali ani jejich rodiče, ne? Kdyby je vychovali v harmonickém vztahu a naučili je racionálně se postavit ke svým pocitům, naučili je zodpovědnosti a kooperaci, tak se dnes tolik vztahů nerozpadá.

Proč vám ve výběru chybí ona standardní nukleární rodina?

Jak jsem říkala, sen krásné nukleární rodiny máme všichni; známe ho a chceme ho. A netvrdím, že není nejideálnější nebo nejvýhodnější z hlediska ekonomického, sociálního, psychologického, citového… Tohohle modelu se ale nikdo nebojí. Já jsem do dokumentu zahrnula příběhy, které se mi můžou stát a ze kterých jsem se před natáčením sama měla strach. Happy family poznávat nemusím, tu chci žít.

A proč se těch „jiných modelů“ bojíte? Myslíte si, že jejich hrdinové nejsou šťastní? Nebo je nechtěli?

Myslím, že to nechtěl ani jeden z nich. Pomiňme pár, který nechce mít děti, ten se jasně rozhodl. Ale jsem si skoro stoprocentně jistá, že Stáňa chtěla milujícího manžela a vlastní biologické děti, byť adopci nevidí jako prohru. A Joachim taky pravděpodobně nechtěl, aby se rozešli a měl dítě ve střídavé péči. Ani Hanka nechtěla mít tři otce ke svým třem synům.  Lesbičky sice takhle děti chtěly, ale taky by to měly jednodušší, kdyby mohly jít normálně na kliniku na umělé oplodnění. Nicméně věci se dějí a je důležité se s nimi umět vyrovnat tak, aby člověk neztratil tvář; zachoval se slušně ke svým bývalým partnerům i k sobě a hlavně ke svým dětem. Každý se snaží s tím vyrovnat, jak nejlépe to jde, a mě zajímal proces toho vyrovnávání se. Všichni se snaží být dobrými rodiči - a myslím, že snaha je to, co se počítá.