Dospívání, výstřednost, Lynch ze země Oz. Které filmy si nenechat ujít ve Varech

V Karlových Varech začíná 56. mezinárodní filmový festival, který zahájí italský romantický snímek Superhrdinové režiséra Paola Genoveseho. V šestnácti sekcích promítne dvě stě filmů. Které z nich si rozhodně nenechat ujít? Připravili jsme výběr, v němž se potkává časem ověřená klasika s novými výboji a průbojní nováčci se zavedenými autory od Islandu po Jižní Koreu.

Krásné bytosti (Guðmundur Arnar Guðmundsson, Island-Dánsko-Švédsko-Nizozemsko-Česká Republika, 2022) Islandský režisér Guðmundur Arnar Guðmundsson debutoval v roce 2016 snímkem o dospívání dvou teenagerů a probouzející se sexualitě Kamenné srdce, který si odnesl cenu Queer Lion z festivalu v Benátkách. Ve svém druhém celovečerním filmu Krásné bytosti zůstává na Islandu i u tématu vzrušujícího a bolestivého přechodu z dětství do dospělosti, ale přidává na intenzitě a mění tón. Melancholii střídá krutost a násilí. Tři čtrnáctiletí problémoví kluci vezmou nečekaně do party tichého outsidera a oběť šikany, který vyrůstá v rozvrácené rodině. Otčím je ve vězení, psychicky nestabilní matka jako kdyby nebyla. Kamarádi mu nabídnou to, co mu jinde chybí. Zároveň se ale ocitá v kruhu sílícího, zdánlivě nemotivovaného násilí a krvavých potyček. Syrovost občas prosvěcují fantastické a snové prvky. „Příběh o dospívání, přátelství a přežití, ale také portrét pohlcujícího morálního rozkladu a zanedbání. Krásné bytosti potvrzují čtyřicetiletého Guðmundssona jako talentovaného, ostrého i citlivého režiséra se schopností přinášet silné emoce prostřednictvím maličkostí, aniž by kdykoliv sklouzl k nadbytečné krutosti,“ napsal po uvedení na Berlinale server Cineuropa. Snímek vzniklý i v české koprodukci je zařazen do sekce Horizonty, která představuje výběr z programů velkých festivalů.

A pak přišla láska… (Šimon Holý, Česká republika, 2022) Druhý celovečerní film režiséra a scenáristy Šimona Holého – loni měl v Karlových Varech premiéru jeho formálně neotřelý debut Zrcadla ve tmě v sekci Na východ od Západu. Tu letos nahradila sekce Proxima určená pro filmaře čekající na objevení i pro zavedené autory hledající nový směr. Někde mezi se nachází Holý. Organizátoři do sekce vybrali jeho nové vztahové drama o šedesátileté psycholožce, která se v zoufalém hledání lásky vydá s dospělou dcerou za kartářkou na Vysočinu (kde se film vyrobený bez podpory veřejných peněz natáčel). Co vzejde ze setkání pochybné esoteriky a otevřených konfrontací? Co se o sobě ženy dozví? V hlavních rolích ženské kvarteto Pavla Tomicová, Sara Venclovská, Tereza Hofová a Eliška Soukupová. „Na filmu mě kromě tématu zajímala taky možnost vyzkoušet si v našem filmovém prostředí netypický způsob práce – improvizaci,“ říká Holý. „Film měl od počátku jenom čtyřstránkový treatment, se kterým jsme potom pracovali až na place. Scenáristky jsou tak kromě mě i všechny čtyři představitelky hlavních rolí, které do svých postav promítly věci ze svého osobního života.“ Po festivalu půjde film v listopadu do kin.

Pan Landsbergis (Sergej Loznica, Nizozemsko-Litva-USA, 2021) Rozpad Sovětského svazu a konec sovětského impéria před třiceti lety jsou stále velká témata. Jejich dozvuky tiše i slyšitelnější otřásají regionem východní a střední Evropy dodnes. Ve světle současné expanzivní politiky Ruska se navíc aktuálně bolestivě vracejí do hry. Revoluce v sovětských republikách a jejich usilování o demokracii a nezávislost na SSSR představují samostatné kapitoly. Do jedné takové se pouští ukrajinský režisér Sergej Loznica. S metodickou pečlivostí pro detail sleduje na čtyřech hodinách, jak se ze sovětského bratrství vymanila Litva. Hlavním protagonistou příběhu z let 1988 – 1991 je bývalý profesor hudby Vytautas Landsbergis, dědeček současného ministra zahraničí Gabrieluse Landsbergise, který v osmdesátých letech vstoupil do politiky a pomohl zemi získat nezávislost. Loznica jej zpovídá a jeho výpovědi dokreslují rozsáhlé dobové materiály. „Portrét angažovaného občana a charismatického vůdce odhaluje jak politické zákulisí tehdejších událostí, tak znepokojivě aktuální rysy velmocenské ruské mentality,“ píše v oficiálním festivalovém textu Kamila Dolotina. Sergej Loznica loni v Karlových Varech představil svůj dokument o masakru více než třiceti tisíc židů v roce 1941 v rokli Babí Jar nedaleko Kyjeva.

Čaroděj ze země Oz (Victor Fleming, USA, 1939) „Mám pocit, že už nejsme v Kansasu,“ zní jedna z nejznámějších a nejpoužívanějších vět, které kdy přešly z hollywoodských filmů do běžné mluvy. V muzikálové fantasy Čaroděj ze země Oz (1939) ji pronesla postava dívky Dorotky (Judy Garland), kterou tornádo přenese z její obyčejné reality amerického středozápadu do technicolorového fantastického dobrodružství, které prožívá se lvem, hastrošem, plecháčem a svým psem Totem. Věta žije dekády v pop-kultuře jako metafora pro novou zkušenost nebo střet s neznámem. Dnes už klasika z produkce studia MGM, kterou jako jeden z mála filmů zařadilo UNESCO do své databáze „paměti světa“, v době své premiéry komerčně neoslnila. I když ji kritici vyzdvihli a získala Oscary za nejlepší píseň Over the Rainbow a nejlepší hudbu. Větší pozornost k sobě snímek strhl během druhého uvedení o deset let později. Film Victora Fleminga (který si na natáčení „odskočil“ z Jihu proti Severu) fascinoval triky, použitím barvy a výpravností.

Lynch/Oz (Alexandre O. Philippe, 2022) Dorotku je vhodné doplnit jako double feature k filmu, v němž Philippe v něm rozebírá, jak moc a jak přesně navazuje na Čaroděje ze země Oz ve své postmoderně fantaskní tvorbě režisér David Lynch. Svou cinefilně-interpretační trošku do mlýna nabídnou i režisér John Waters nebo kritička Amy Nicholson. Philippe se pouští do hloubkových sond do ustavujících děl americké kinematografie opakovaně. Ve filmu 78/52 rozebíral do detailu tříminutovou slavnou sprchovou scénu ze snímku Psycho Alfreda Hitchcocka a její vliv na tvorbu dalších filmařů. Ve tři roky staré dokumentární eseji Paměť – zrod Vetřelce zase rekonstruuje vznik hororové sci-fi Ridleyho Scotta.

https://www.youtube.com/watch?v=m3oUoe-_cvk

Podezřelá (Park Chan-wook, Jižní Korea, 2022) Snímek, za který si jihokorejský režisér Park Chan-wook (Old Boy, Nebohá paní pomsta) odvezl z letošního festivalu v Cannes cenu za režii. Porotu nejspíš zaujala vynalézavost, s níž zavedený autor konstruuje a vypráví svým výchozím nastavením klasickou mysteriózní detektivku. Detektiv Hae-joon vyšetřuje úmrtí muže, který za nejasných okolností spadl z hory. Podezřelou se stává jeho manželka, pozoruhodně netečná ke zprávě a manželově skonu. Detektiv se ale do manželky zamiluje. Věci se komplikují a Park Chan-wook servíruje zápletky a rozkrývá motivace. Přestože na papíře snímek zní jako hollywoodský erotický thriller z 90. let, režisér se víc než erotikou proplétá tématy zapovězené romance a sžírajícím konfliktem mezi morálkou a touhou.

Návrat do budoucnosti (Robert Zemeckis, USA, 1985) Když se řekne Hollywood 80. let, vybaví se většinou jméno Stevena Spielberga. Režisér podepsaný pod E.T. Mimozemšťanem a dobrodružnou sérií o Indianu Jonesovi se stal autorem kvintesenciální „osmdesátkové“ zábavy. V jeho stínu ale zůstává zcela neprávem jeden muž – bravurní vypravěč Robert Zemeckis. Jeho Návrat do budoucnosti je bez nadsázky jedním z nejlepších hollywoodských filmů osmé dekády. Nevydařený vědecký experiment vynálezce Doca Browna pošle teenagera Martyho (Michael J. Fox) časem do minulosti. Přistane v padesátých letech, kde se setká se svými budoucími rodiči, kteří se ještě neseznámili, a hrozí, že by se jeho rodiči vůbec stát nemuseli. Jeho úkolem je tak zajistit, aby se do sebe zamilovali. Zemeckis přesně dávkuje drama, komedii, dobrodružství i napětí. Je emotivní, aniž by byl sentimentální, vtipný i dojemný. Evokuje teenagerské filmy 50. let, jen ve výrazném balení těch osmdesátých. Pod humorem a efekty se skrývá variace na odvěké téma dospívajícího kluka, který zjišťuje a musí přijmout, že jeho rodiče nejsou dokonalí. Dobrodružné cestování časem natočené s obrovskou lehkostí, maximální gradací a přesným načasováním. Zemeckisovi se podařilo natočit film, ve kterém je všechno přesně tak, jak má být. A ty futuristické tenisky!

Kouření způsobuje kašel (Quentin Dupieux, Francie, 2022) Skupina superhrdinských strážců pořádku nazývaná Tabáková patrola se rozpadá. Jejich vůdce – věcně slintající krysa – navrhne, aby se pokusili utužit týmového ducha na týdenním pobytu uprostřed lesů. Z něj se mají vrátit v plné síle a s chutí do boje s nadpřirozenými zrůdami z vesmíru, které zabíjejí nikotinem a oxidem uhelnatým. Jenže, bůhví, co se u táboráku stane. Pod filmem je podepsaný francouzský režisér Quentin Dupieux, který své nápady rozhodně nekrotí – jeho předloňský snímek Moucha v kufru vyprávěl o dvojici kamarádů, kteří objeví obří mouchu uvízlou v zavazadlovém prostoru auta a rozhodnou se ji vytrénovat, aby na ní vydělali. V Dupiexově světě a hlavě, kde se daří absurditám, se může stát cokoliv. Kritik amerického deníku Variety doporučil ke sledování kouřit marihuanu k umocnění sarkastického a humorného zážitku. Podle dosavadních reakcí rozhodně nejvýstřednější film letošní canneské soutěže. A tedy možná i Varů.