Režisér filmu Utoya: Chtěl jsem ten příběh svléknout do naha

Sedm let po sérii teroristických útoků krajně pravicového politického aktivisty a masového vraha Anderse Breivika v norské metropoli a na ostrově Utoya přichází – i u nás – do kin stejnojmenný film. Ten detailně mapuje minutu po minutě události, které se na Utoye staly – masakr nepřežilo na sedm desítek převážně mladých lidí. Drama natočené jako by v reálném čase, bez hudby a střihu, kdy kamera vytrvale sleduje hlavní hrdinku, jež se snaží uniknout před střelbou a hledá svoji sestru, natočil norský režisér Erik Poppe na základě svědectví přeživších útoku. „Breivik kdysi tvrdil, že se o tom, co udělal, budou točit filmy. Ano, já jsem film natočil, ale jeho jsem v něm neukázal a nezazní v něm ani jednou Breivikovo jméno. Doufám, že jsem tím udeřil na jeho bolavé místo, když jsem natočil film o obětech, a nikoli o něm,“ říká Erik Poppe v rozhovoru pro Respekt.

Film Utoya přichází do kin sedm let po teroristickém útoku, ke kterému došlo 22. července 2011. Proč je o těchto událostech třeba sdělovat svědectví zrovna teď?

Přijde mi, že je to nutné. Neznamená to, že bychom na ten tragický den zapoměli, ale spíš jde o to, co si připomínáme. Po sedmi letech jsme upadli do něčeho, čemu se říká „technicality“ – víme, kde ostrov Utoya leží, co se tam odehrálo, kolik bylo obětí a kdo tento hrůzný čin spáchal. Víme dokonce, jak o něm pachatel, který si odpykává jednadvacetiletý trest, mluví, nebo že třeba stěžuje na podmínky ve vězení nebo si změnil jméno… Nepřipomínáme si ale oběti samotné, a to je velká chyba. Lidé, které tento incident postihl – at už jde o ty, kdo v ten den na ostrově byli, nebo jejich příbuzné, blízké, přátele –, ti jsou tu pořád mezi námi, a já měl pocit, že je téměř ignorujeme. Neměli bychom připustit, aby se na oběti zapomínalo – protože právě ony jsou to hlavní, co si máme připomínat.

Snímek vznikal na základě svědectví těch, kdo přežili. Bylo těžké je přesvědčit, aby o tom s vámi mluvili?

Mluvil jsem s nimi se všemi, i s rodiči dětí, které tam zemřely. Oni se o tom chtěli bavit. A chtěli se na filmu podílet. Stali se mými konzultanty. Probíral jsem s nimi, jak film natočíme, jak bude vypadat scénář, bavili jsme se o obsazení, o dialozích, spousta z nich pak byla přítomna při natáčení, někteří z nich každý den.

Ten film je vlastně jejich. Jsem jim za jejich otevřenost i připomínky hrozně vděčný, protože jedině tak jsem dokázal natočit snímek o obětech, zobrazující, co se tam stalo. Kdybych to točil bez nich, bál bych se, že jejich bolest ještě víc prohloubím, že jim tím filmem ještě víc ublížím.

Film byl natáčen v podstatě na jeden záběr, herec a kamera. Jak vypadala příprava?

Bylo to velmi náročné. Musel jsem herce naučit, aby byli na place co nejvíce sami, bez mojí pomoci, režisérských pokynů, aby se stříhalo co nejméně. Měli jsme na natáčení poměrně dlouhou dobu – zkoušeli jsme celý měsíc, než jsme začali natáčet na ostro. A musím říct, že trvalo poměrně dlouho, než si herci zvykli, že vlastně musí hrát jako na divadle; že v tomhle filmu prostě není prostor pro to, aby někdo improvizoval. A tuhle roli splnili na výbornou.

Hledání úkrytu, pláč, emoce… Proč u těchto scén nebyla možná improvizace?

Protože by to nebylo autentické s tím, co se tehdy opravdu odehrálo. Proto jsme tak dlouho nacvičovali jednotlivé scény, než se spustila kamera. Aby věděli, jak přesně hrát – kam kdy utíkat, kde kdo v danou chvíli je, když se na ně střílí a hledají úkryt, kdy plakat a kdy volat o pomoc. Nechtěl jsem, aby poté, co se kamera spustí, byli pod tlakem režiséra.

Celé tohle téma je nesmírně emotivní. Jaká byla atmosféra na natáčení?

Během příprav byla mnohdy vskutku mrazivá. Uvědomoval jsem si, jak je tohle téma pro všechny přítomné psychicky náročné, proto jsem přizval tým psychologů a psychiatrů, kteří s námi byli na place a pomáhali ve chvílích, kdy to bylo pro někoho příliš vypjaté. Pokud natáčíme něco takového, nemá cenu si hrát na hrdinu a pak v noci brečet do polštáře.

Celý film je mrazivý, a bez šťastného konce.

Asi by nebylo dobré říkat, pro ty, kdo film neviděli, jak film končí. Ano, nekončí šťastně. Ale představa, že z toho díla vznikne něco sentimentálního, byla mojí noční můrou. Že když se divákovi dostane zdánlivě šťastného, nadějného konce, řekne si, že se vlastně až tak moc nestalo – a může jít spokojeně domů.

To jsem opravdu nechtěl. Chtěl jsem naopak v divácích probudit hněv – hněv na to, že i když celou dobu se snažíte, nemyslíte jen na sebe, pomáháte druhým, tohle bylo o náhodě. Ten člověk do lidí střílel naprosto náhodně. Divák by z filmu měl pochopit, že ti mladí lidé se prostě snažili přežít, a některým se to povedlo, ale jiní zůstali navždy na Utoye.

Hlavní zápletkou filmu je, že hlavní hrdinka hledá uprostřed střelby svoji sestru.

Jak jsem říkal, snažil jsem se, aby film byl co nejvíce reálný. A toto bylo něco, co se na ostrově v několika případech skutečně odehrálo, kdy na tábor odjeli sourozenci společně, během střelby se ztratili a někteří z nich se opětovně našli, jiní ale ne. Tyhle příběhy jsem měl podrobně vykresleny od přeživších. I to, jak si lidé navzájem pomáhali, jak se v úkrytech dokonce snažili vzájemně podpořit třeba tím, že si tiše zpívali, aby nemysleli na to, že je střelec může najít.

Snímek je jedinečný v tom, že pokrývá celý čas útoku…

Mohlo by se zdát, že hodina a čtvrt vlastně není tak dlouho. V takto vypjaté situaci je to ale nekonečno. To, jak moc, diváci zjistí i prostřednictvím toho, že ve filmu neslyší žádnou hudbu; to, co slyší, je přesný počet výstřelů, který pachatel během toho času vypálil.

Není vám vyčítáno, že jen ukazujete gradující zlo?

Mým cílem nebylo předvádět násilí, to násilí a strach z něj jsou dány událostí samotnou. Chtěl jsem ten příběh svléknout do naha a vyprávět ho co nejsyrovější cestou, bez doprovodných prostředků, které jsou ve filmech běžně používány.

Chtěl jste vzdát hold obětem. Myslíte, že se vám to podařilo?

Ano. Je to film o obětech. O Breivikovi nepadne ve filmu ani slovo, nevidíme v něm ani tvář střelce. Jemu jsem se věnovat nechtěl. Vycházejí o něm knihy, víme, na co si stěžuje ve vězení, v médiích se okamžitě probírá, ať řekne cokoli… Je to narcista a rád toho využívá. K tomu se nedá nic říct – chtěl se zapsat do historie, a povedlo se mu to. Pro mě je on ale vyčerpané téma.

Myslíte, že promluvíte svým filmem i k lidem, kteří se hlásí k extrémní pravici?

Ne, ani jsem to nikdy neměl v úmyslu. Nevěřím, že by je filmový popis událostí na Utoye odvrátil od jejich názorů. Je spíš na nás ostatních vymyslet, jak tyhle lidi nenechat na pospas jejich vlastnímu hněvu a násilí, které šíří.